Guilleminot
Francouzská továrna, která dávala světu světlocitlivou paměť
Když fotografie ještě voněla chemií
Dnes pořídíme fotografii téměř bezděčně. Telefon na okamžik zachytí světlo, elektronika obraz dopočítá a za několik vteřin už snímek existuje na několika serverech zároveň. V polovině 19. století však fotografie nebyla samozřejmostí, nýbrž směsí vědy, řemesla, trpělivosti a trochu i alchymie. Fotograf pracoval se skleněnými deskami, stříbrnými solemi, kolodiem, vývojkami a papíry, jejichž kvalita rozhodovala o tom, zda obraz přežije několik minut, nebo celé století.
Právě do tohoto světa vstoupil roku 1858 Gustave Guilleminot, muž, jehož jméno se během následujících desetiletí objevilo na milionech krabiček fotografických desek, balících papíru a zadních stranách fotografických pohlednic. V Paříži založil podnik vyrábějící potřeby pro fotografii – skleněné desky různých formátů, kolodium, solné a albuminové papíry, chemikálie, laboratorní misky, objektivy a další vybavení. Nebyl tedy fotografem v dnešním smyslu slova. Patřil k lidem stojícím za fotografy – k těm, bez jejichž chemie a materiálů by fotografický obraz vůbec nemohl vzniknout.
A to je na příběhu Guilleminotu možná nejzajímavější. Když dnes v muzeu nebo rodinném albu obdivujeme sto dvacet let starou fotografii, známe někdy fotografa a někdy člověka na snímku. O výrobci materiálu většinou nevíme vůbec nic. Přitom právě on vyrobil onu tenkou citlivou vrstvu, do níž se světlo před mnoha generacemi otisklo.
Továrna zničená válkou
Guilleminotův pařížský podnik se rychle rozvíjel a výroba se rozšířila do Aubervilliers, kde vznikl závod na fotografickou chemii. Jenže přišla francouzsko-pruská válka roku 1870–1871 a továrna byla zničena. Pro mladý průmyslový podnik to mohla být konečná.
Nebyla.
Gustave Guilleminot začal znovu. Podle dochovaných dějin firmy obnovil výrobu v Paříži dokonce v malém dvoupokojovém provozu. Právě z tohoto období postupně vyrostla jedna z nejslavnějších francouzských značek fotografického materiálu. Do podniku se zapojil jeho syn René Guilleminot, chemik, který se začal soustavně zabývat citlivostí fotografických vrstev a zdokonalováním výrobních procesů.
Příběh Guilleminotu je tak zároveň velmi devatenáctým stoletím: továrnu zničí válka, majitel se vrátí téměř na začátek a během jediné generace vybuduje podnik znovu.
„La Parfaite“ – Dokonalá
Výrobkem, který jméno Guilleminot skutečně proslavil, se staly suché skleněné desky s želatinobromidovou stříbrnou emulzí, prodávané pod sebevědomým názvem La Parfaite – Dokonalá. Význam takového výrobku je dnes obtížné docenit. Starší mokrý kolodiový proces vyžadoval, aby fotograf skleněnou desku připravil, exponoval a vyvolal ještě za mokra. Suché želatinové desky bylo možné průmyslově připravit předem, skladovat je a fotografovat s nimi mnohem pohodlněji.
Fotografie se tím postupně přestávala podobat chemickému experimentu provozovanému specialistou a začínala se otevírat daleko širšímu okruhu lidí.
Krabičky Guilleminot La Parfaite se dochovaly v řadě evropských muzeí. Musée d’Archéologie nationale například eviduje desky Guilleminot datované přibližně do let 1892–1902, zatímco musée du quai Branly uchovává další originální obaly této značky.
Jméno nebylo jen reklamním trikem. Pro výrobce fotografických desek byla stálost emulze zásadní. Fotograf potřeboval vědět, že dvě desky ze stejné krabice budou reagovat podobně. Průmyslová výroba fotografických materiálů tak byla do značné míry výrobou důvěry: světlo už fotograf nemohl kontrolovat zpětně a pokažený negativ často znamenal nenávratně ztracenou chvíli.
Chantilly – továrna na světlo
Na přelomu let 1892–1893 se výroba přesunula do Chantilly, severně od Paříže, do objektu bývalé přádelny. A právě zde vznikla skutečná průmyslová říše Guilleminot.
Továrna byla na svou dobu mimořádně soběstačná. V jednom areálu fungovala chemická laboratoř, provoz na řezání, broušení, mytí a nanášení emulzí na skleněné desky, výroba a barytování fotografického papíru, sušárny, stáčírny chemických přípravků, tiskárna, kartonáž, truhlárna i dílny starající se o tovární budovy a zaměstnanecké bydlení. Firma si tak dokázala značnou část potřebného výrobního řetězce zajistit sama.
Ve vrcholném období pracovalo v Chantilly kolem 250 zaměstnanců a podnik podle místních archivních pramenů dokázal vyrobit až čtyři kilometry fotografického papíru denně. Výrobky Guilleminot směřovaly do zahraničí a ze značky, která začínala v pařížské dílně, se stal průmyslový podnik mezinárodního významu.
Pěkným dobovým svědectvím je reklama z roku 1905. Firma se v ní představuje jako výrobce „plaques photographiques, papiers, produits“, zvlášť propaguje suché želatinobromidové desky La Parfaite, uvádí pařížskou adresu 6, rue Choron a zároveň „usine à vapeur à Chantilly“ – parní továrnu v Chantilly. Reklama připomíná také ocenění spojená se světovými výstavami v Paříži roku 1889 a 1900.
V několika řádcích starého inzerátu je vlastně shrnuto všechno: fotografie už nebyla jen uměním. Stala se průmyslem.
Rodinný podnik dostává druhé jméno
Do příběhu pak vstoupila další výrazná postava. Gustaveova dcera Berthe Guilleminot se roku 1898 provdala za Alsasana Émila Bœspfluga (1869–1951), absolventa obchodní školy HEC. Bœspflug vstoupil do firmy a převzal významnou část obchodního a finančního řízení, zatímco René Guilleminot se soustředil především na technickou stránku výroby.
Od té doby se na výrobcích a reklamách setkáváme s dlouhým, ale pro sběratele velmi důležitým označením:
R. GUILLEMINOT, BŒSPFLUG & Cie
Na reklamě z roku 1905 už je tato podoba firemního názvu jasně doložena. Pokud se tedy objeví na staré krabičce, fotografickém papíru či reklamě, máme před sebou výrobek pocházející z období, kdy už do vedení podniku vstoupila rodina Bœspflugových. Samotný nápis ovšem nestačí k přesné dataci – firma pod tímto označením působila velmi dlouho.
Kůň v podkově na zadní straně pohlednice
Guilleminot se neomezoval pouze na negativní desky. Firma vyráběla fotografický papír, materiály pro grafický průmysl a také fotografické pohlednicové kartony. A právě zde vznikla jedna z nejzajímavějších sběratelských stop celé značky.
Na zadní straně mnoha starých fotografických pohlednic se objevuje malé logo: koňská hlava vložená do podkovy, někdy doplněná hvězdou a jménem Guilleminot. Logo je doloženo mimo jiné na fotografiích ve sbírkách newyorského Museum of Modern Art i Musée des Beaux-Arts v Remeši.
A tady je důležitá drobnost, která dokáže sběratele snadno zmást: Guilleminot často nebyl vydavatelem pohlednice ani autorem fotografie. Firma pouze vyrobila fotografický papír, na nějž místní fotograf snímek exponoval. Jméno Guilleminot na rubu tedy funguje podobně jako Kodak nebo Agfa na pozdějším fotografickém papíru – označuje výrobce materiálu.
Právě proto lze znak Guilleminotu nalézt pod fotografiemi vytvořenými stovky kilometrů od Francie. Materiál putoval světem, zatímco fotografové z něj vyráběli vlastní pohlednice.
Firma se tak nechtěně podepsala pod obrovské množství osobních dějin: svatby, vojáky, děti, výlety, nádraží, kavárny, ulice i rodiny, jejichž jména už dávno neznáme.
Když se fotografie pokoušela zachytit barvu
Guilleminot nebyl pouze konzervativním výrobcem osvědčených černobílých materiálů. Firma se dostala i k jednomu z velkých snů počátku 20. století – barevné fotografii.
Francouzský vynálezce Louis Dufay vyvinul barevný proces známý jako Dioptichrome. Na trh přišel roku 1909 a desky pro něj vyráběla právě společnost Guilleminot, Bœspflug et Compagnie. Systém pracoval s pravidelnou barevnou sítí červených, zelených a modrých elementů a patřil ke konkurentům slavného Autochromu bratří Lumièrů. Odborné prameny uvádějí, že Dioptichrome byl výrazně citlivější než tehdejší Autochrome, zároveň však trpěl některými výrobními nedostatky a jeho rozvoj přerušila první světová válka.
Je to krásný detail historie Guilleminotu: značka, kterou dnes můžeme znát ze zaprášené krabičky na fotografické desky, stála ve své době přímo u pokusů změnit fotografii z černobílého záznamu světa na barevný.
Papír, který musel být dokonale bílý
René Guilleminot se výrazně podílel také na zdokonalování fotografického papíru. Prameny spojené s historií továrny mu připisují rozvoj barytování, tedy nanášení vrstvy obsahující síran barnatý mezi vlastní papírovou podložku a světlocitlivou emulzi. Výsledkem byl hladší a bělejší povrch a především kvalitnější podklad pro jemný fotografický obraz.
Barytový papír se nakonec stal jedním ze synonym klasické černobílé fotografie. Má onu zvláštní hloubku, jemnost a černou, kterou se digitální tisk dodnes snaží napodobovat.
Mezi známé pozdější papíry Guilleminot patřily značky Riviera, Étoile a Dinox. Museum of Modern Art uchovává například krabičku vysoce kontrastního bromostříbrného papíru Étoile a připomíná Guilleminot jako jednoho z nejstarších významných výrobců fotografických papírů.
Na papíru Guilleminot pracovali i významní fotografové. MoMA například dokumentuje několik pařížských fotografií André Kertésze vytvořených na materiálu nesoucím tovární logo s koněm a podkovou.
Od fotografie k rentgenu
Ve třicátých letech už bylo zřejmé, že budoucnost neleží jen ve skleněné desce. Roku 1937 vznikl další výrobní závod v Amboise. Firma zde zakoupila bývalou přádelnu Patault-Leclaire; důležitou výhodou lokality byla voda vhodná pro citlivou chemickou výrobu. Nový provoz se zaměřoval především na fotografické filmy.
Po druhé světové válce následovala další specializace. Guilleminot vyráběl materiály pro lékařskou radiografii, zubní rentgen i průmyslovou radiografii, vedle fotografických a mikrofilmových materiálů. Produkce v Amboise postupně dosáhla milionů čtverečních metrů citlivého materiálu a závod zaměstnával až přibližně 180 lidí.
Firma založená v době, kdy fotografové ještě ručně polévali skleněné desky kolodiem, tak přežila až do éry moderního průmyslového filmu a rentgenové diagnostiky.
To je téměř absurdní technologický oblouk.
Továrna jako svět sám pro sebe
Guilleminot nebyl jen značkou na krabici. V Chantilly představoval podnik po několik generací značnou část místního života. Zaměstnanci měli podnikové společenské aktivity, výlety, zahrádky, rybářská práva, společné hostiny, projekce filmů či přednášky. Místní historický projekt tento systém otevřeně popisuje jako typický příklad tehdejšího průmyslového paternalismu: firma se starala o volný čas zaměstnanců, ale současně tím vytvářela prostředí, v němž byl pracovní i společenský život velmi silně navázán na zaměstnavatele.
Je snadné vidět na staré reklamě jen značku. Za značkou ale stály stovky lidí – chemici, laborantky, baličky, tiskaři, truhláři, řidiči, účetní i dělnice pracující v temných provozech, kde se citlivý film nesměl předčasně setkat se světlem.
Továrna vyrábějící fotografický materiál byla paradoxně místem, kde se značná část práce odehrávala ve tmě.
Konec jednoho francouzského světa
Ve druhé polovině 20. století se však trh dramaticky změnil. Proti tradičním evropským výrobcům stáli globální hráči typu Kodak, Agfa, Gevaert a Fuji. Guilleminot sice udržoval široký výrobní program, ale postupně ztrácel půdu pod nohama.
Továrna v Chantilly ukončila výrobu roku 1991. Produkce se ještě soustředila v Amboise, kde podnik nabízel desítky druhů filmů, papírů a dalších fotografických materiálů. Ani to však nestačilo. Dne 24. prosince 1994 se společnost dostala do platební neschopnosti a výroba skončila. V březnu následujícího roku byl tovární majetek rozprodáván v dražbě.
Firma, jejíž počátky sahaly do roku 1858, tak prožila přibližně sto třicet šest let – od skleněné desky po moderní film.
MoMA uvádí její historické období právě jako 1858–1994.
Guilleminot dnes
Zůstaly tovární budovy, fotografie dělníků, staré katalogy a reklamní inzeráty. Zůstaly krabičky La Parfaite, Dinox, Étoile či Riviera. Zůstalo drobné logo koně v podkově, které sběratelé nacházejí na zadních stranách pohlednic.
Především ale zůstaly samotné fotografie.
A právě to je na Guilleminotu krásné. Firma vyráběla věc, která měla sama zmizet z pozornosti. Fotografický papír nebyl konečným dílem, stejně jako jím nebyla skleněná deska ani chemická emulze. Jejich úkolem bylo nechat vzniknout něčemu jinému – obrazu.
Na světě tak dnes existují miliony okamžiků, které byly zachráněny proto, že kdysi někdo v Chantilly nanesl ve tmě několik mikrometrů světlocitlivé vrstvy na kus skla nebo papíru.
Guilleminot nevyráběl fotografie. Vyráběl možnost, aby fotografie vůbec vznikla.
A možná právě proto je dnes obyčejná stará cedule, krabička nebo reklama se jménem GUILLEMINOT něčím víc než jen relikvií zaniklé francouzské továrny. Je to připomínka doby, kdy zachytit jediný okamžik znamenalo propojit optiku, chemii, řemeslo a světlo – a kdy za stiskem spouště stál celý průmyslový svět, který na výsledné fotografii nikdy nebyl vidět.
Prameny
Ville et Pays d’art et d’histoire Hauts-de-France – Guilleminot, pionnier de la photographie à Chantilly. Guilleminot a historie továrny v Chantilly
Museum of Modern Art – Object:Photo, Paris / R. Guilleminot Boespflug et Cie. MoMA – Guilleminot
Portrait Sépia – Guilleminot & Boespflug, s využitím archivů Chantilly a Amboise. Historie závodů Chantilly a Amboise
CNAM / dobový tisk a reklama R. Guilleminot, Bœspflug & Cie; reklamní materiál z roku 1905.
Barbara Flueckiger, Timeline of Historical Colors – Dufay / Dioptichrome, podle Sylvie Pénichon: Twentieth Century Colour Photographs. Dioptichrome a Guilleminot
Musée d’Archéologie nationale a musée du quai Branly – dochované krabičky desek La Parfaite.
