Jína

Jínovi z Lomnice nad Popelkou – rodina, která proslavila lomnické suchary

Od pekařské pece k rodinné tradici

Příběh Jínových sucharů nezačíná ve velké továrně, ale v malé podkrkonošské pekárně, v době, kdy se většina výroby odehrávala ručně a zboží putovalo k zákazníkům v nůších a koších. Lomnice nad Popelkou byla už kolem přelomu 18. a 19. století městem, kde se suchary stávaly místní specialitou. Za jednoho z prvních známých výrobců je považován pekařský mistr Antonín Kynčl, který je měl péct již před rokem 1800. Právě u něj se podle lomnické tradice naučil jejich výrobu jeho příbuzný Michal Jína, muž, od něhož později vzešel jeden z nejslavnějších podnikatelských rodů města.

S historií lomnických sucharů bývá pevně spojován rok 1810. Právě ten se později objevoval také v reklamě obou Jínových firem jako rok jejich založení. Doslovně však takový údaj nemůže odpovídat skutečnosti. Michal Jína se narodil roku 1803, a v roce 1810 mu tedy bylo pouhých sedm let. Přesnější je chápat rok 1810 jako tradiční datum ustálení či počátku širší výroby lomnických sucharů. Dobové a pozdější prameny ostatně připomínají, že v Lomnici tehdy existovala řada drobných výrobců a suchary se postupně staly téměř místním řemeslem. Skutečný doložitelný začátek Jínovy rodinné živnosti přichází až roku 1824, kdy si Michal Jína se svou ženou Barborou otevřel pekařství v domě č. p. 183. Vedle běžného pečiva zde samozřejmě pekli i výrobek, který měl jejich jméno později proslavit daleko za hranicemi Lomnice.

Suchary na zádech a cesty přes půl Čech

Rodinný podnik byl zpočátku skutečně rodinný v tom nejdoslovnějším smyslu. Výroba, balení i prodej se odehrávaly s pomocí členů domácnosti a značnou část distribuce obstarávala Michalova žena Barbora. Nejstarší syn Josef Jína, narozený roku 1825, se do práce zapojil už jako chlapec. Namísto pravidelné školní docházky vyrážel se suchary na cesty do Mladé Boleslavi, Hradce Králové nebo do Jizerských hor. Představa dítěte nesoucího na zádech výrobky rodinné pekárny působí dnes téměř romanticky, ve skutečnosti však dobře ukazuje tvrdost drobného podnikání první poloviny 19. století. Žádné distribuční sklady, obchodní zástupci ani nákladní automobily neexistovaly. Zboží se muselo vyrobit, zabalit, odnést a prodat.

Josef se od dvanácti let učil u otce pekařskému řemeslu a postupně se osamostatnil. Po svatbě začal péct v otcově domku na Račanech a roku 1851 koupil dům č. p. 99 na dnešním Husově náměstí, kam svou živnost přenesl. V té době se již způsob prodeje měnil. Jínovi nemuseli všechno zboží roznášet sami; suchary od nich přebíraly takzvané nůšnice, ženy, které s pečivem chodily po kraji a prodávaly je na vlastní účet. Tak vznikala jednoduchá, ale překvapivě účinná obchodní síť, díky níž se lomnický výrobek dostával stále dál od svého rodiště. Josef Jína přitom nebyl pouze pekařem. Stal se členem městské rady, školním dozorcem, předsedou pekařského spolku, spoluzakladatelem občanské záložny a lomnického Sokola a patřil k respektovaným měšťanům své doby.

Dva bratři, dvě firmy a jedna rodinná rivalita

Do Josefovy pekárny postupně vstoupil také jeho výrazně mladší bratr Antonín Jína, narozený roku 1848. U Josefa se vyučil a několik let mu pomáhal. Pak však mezi bratry došlo k neshodám. Antonín odešel na zkušenou a po návratu se rozhodl postavit na vlastní nohy. Roku 1872 si v pronajatých prostorách zařídil vlastní pekárnu a začal vyrábět levnější druhy sucharů. Z rodinné spolupráce se tak zrodila rodinná konkurence — a právě ta se nakonec ukázala jako mimořádně plodná. V jediném městě nyní vyrůstaly vedle sebe dvě větve téhož rodu, dvě firmy nesoucí stejné příjmení a dvě podnikatelské tradice soupeřící o zákazníka.

Antonín roku 1875 koupil dům č. p. 55 v dnešní Poděbradově ulici a společně s manželkou Františkou zde více než dvě desetiletí rozvíjel výrobu. Nebyl pouhým pokračovatelem starého způsobu pečení. Modernizoval výrobu i obchod a jeho podnik získal roku 1891 na Jubilejní zemské výstavě v Praze čestné ocenění. O šest let později přesunul výrobu do domu č. p. 46 na náměstí, kde zřídil také vlastní prodejnu. Experimentoval i s technikou pečení a zavedl vytápění pecí naftou, což bylo na svou dobu mimořádně moderní řešení. Antonínova větev si vybudovala i velmi chytrou reklamní identitu. Jeden z jejích sloganů zněl: „Pamatuj, že jenom Jína má patrona Antonína.“ V několika slovech dokázal odlišit Antonínovu firmu od konkurenčního podniku příbuzných a zároveň využít vlastní křestní jméno jako zapamatovatelnou obchodní značku.

Z pekáren vznikají továrny

Josefova větev mezitím nezůstávala pozadu. Po Josefově smrti roku 1877 pokračovala krátce v řízení podniku jeho žena Františka a poté převzal živnost syn Ignác, zvaný Hynek Jína. Právě za něj se rodinná pekárna začala měnit v průmyslovější podnik. Do výroby přibyly stroje a sortiment se rozrostl daleko za původní suchary: firma vyráběla oplatky, perníčky, mandlové pečivo, plněné dezertky a další cukrovinky. Výrobky se prodávaly pod značkou J. Jína, kterou rodina systematicky propagovala. Na přelomu století už tak nešlo o malého lomnického pekaře, ale o značku, která měla ambice oslovovat zákazníky ve velkém.

Další generace tento přerod završila. Josefovi vnuci Josef a Jaroslav Jínovi začali v letech 1906–1908 budovat v části Lomnice zvané Popelky moderní továrnu. Jaroslav, absolvent stavitelského oddělení pražské průmyslové školy, se podílel přímo na jejím návrhu. Nový závod dostal moderní pece a strojní vybavení, firma modernizovala prodej a v domě na náměstí provozovala vlastní podnikovou prodejnu. Vrchol meziválečného věhlasu přišel roku 1927, kdy si Jínova firma ze světové výstavy v Paříži odvezla cenu Grand Prix. Z výrobku, který kdysi nosila pekařova žena a její malý syn v koši po okolních městech, se stal exportní artikl schopný obstát na mezinárodní scéně.

Ani Antonínova větev ovšem nezůstala u staré pekárny na náměstí. Po Antonínově smrti roku 1909 převzal podnik jeho syn Karel Antonín Jína. Roku 1912 nechal vybudovat dvouetážovou parní pec schopnou nepřetržitého provozu, což vedlo k několikanásobnému zvýšení produkce. V letech 1925–1927 pak na Žižkově vyrostla druhá velká Jínova továrna — moderní parní závod na cukrovinky a suchary. Lomnice nad Popelkou tak získala něco neobvyklého: dvě významné továrny patřící dvěma větvím jedné rodiny, které vyrostly ze stejné pekařské tradice a po desetiletí si navzájem konkurovaly.

Jméno Jína už neznamenalo jen suchar

Ve 20. a 30. letech už Jínovy podniky vyráběly mnohem širší sortiment než původní suchary. Z lomnických továren vycházely oplatky, keksy, perníky, dezertky, čajové pečivo, bonbony i čokoláda. Ve výrobě J. Jíny se později objevily také dietní a dětské suchary. Rodinná značka tak postupně pronikla do světa průmyslového cukrářství, aniž by se vzdala výrobku, který stál u jejího počátku. Město samotné bylo v té době někdy charakterizováno jako „město textilu a sucharů“ — vedle velkých textilních podniků se právě Jínovy továrny staly jedním ze symbolů místního průmyslu.

Na úspěchu je možná nejzajímavější právě délka cesty. Mezi Michalovou malou pekárnou otevřenou roku 1824 a moderními závody jeho potomků neleží žádný náhlý podnikatelský zázrak. Je mezi nimi téměř celé století postupného budování: dítě roznášející suchary, pekařská dílna, nůšnice prodávající zboží po kraji, dva rozhádaní bratři, zavádění strojů, vlastní prodejny, nové pece, obaly, reklama a nakonec tovární komíny. Právě rodinná rivalita Josefa a Antonína, která by mohla jiný podnik rozdělit a oslabit, přinesla v Lomnici pravý opak. Obě větve se předháněly v kvalitě, ceně, technických novinkách i propagaci a pomáhaly tak proměnit regionální specialitu v průmyslový výrobek známý daleko za hranicemi města.

Konec rodinných továren, nikoli lomnických sucharů

Po druhé světové válce se více než stoletý příběh soukromého podnikání Jínových blížil ke konci. Situace obou větví nebyla totožná a zejména kolem Antonínovy továrny probíhaly v letech 1945–1947 složité majetkové a politické spory. Definitivní zlom však přinesl až rok 1948, kdy byly oba podniky znárodněny a začleněny do nového státního podniku Lomnický průmysl sucharů a dětské výživy. Později provozy přešly pod Průmysl trvanlivého pečiva a od roku 1974 pod Čokoládovny. V lomnických závodech se dál vyráběly suchary, sušenky, piškoty, čajové pečivo, dezertky a řada dalších sladkostí, rodinné firmy J. Jína a A. Jína však jako samostatné podniky přestaly existovat.

Po roce 1989 prošly závody privatizací a vleklými restitucemi. Výroba klasických lomnických sucharů ve velkém podniku skončila již v roce 1994 a během druhé poloviny devadesátých let byla postupně omezována i další výroba. V únoru 2000 skončila průmyslová výroba cukrovinek v Lomnici definitivně. Jeden z nejslavnějších příběhů místního průmyslu se tak po téměř dvou stoletích uzavřel. Samotné lomnické suchary však nezmizely. Jejich výrobu převzali menší producenti a z někdejšího masového továrního zboží se znovu stala především regionální specialita.

A právě tím se kruh zvláštním způsobem uzavírá. Na počátku nebyla továrna ani velká značka, ale pekařská pec, ruční práce a místní recept. Potom přišel Michal Jína, jeho synové Josef a Antonín, dvě soupeřící rodinné větve, stroje, továrny, medaile, reklama a export. Nakonec velký průmysl z Lomnice odešel — ale suchar zůstal. Jméno Jína tak představuje jednu z nejpozoruhodnějších kapitol českého rodinného podnikání: příběh, v němž se z obyčejného trvanlivého pečiva stal symbol jednoho města a výrobek známý po celé zemi.

Prameny

Naučná stezka městem Lomnice nad Popelkou – „Živnosti a průmysl“, historie továren J. Jíny v Popelkách a A. Jíny na Žižkově.
Český rozhlas – Sladkosti s tradicí. Lomnické suchary se na severu Čech vyrábějí už víc jak 200 let, 23. 2. 2017.
Národní zemědělské muzeum – materiál k historii pekařských výrobků a lomnických sucharů.