Dvořáček

J. B. Herclík – mistr houslař z Mladé Boleslavi

Houslařské řemeslo jako rodinný osud

Za nenápadným označením J. B. Herclík, mistr houslař, Mladá Boleslav se skrývá jedna z pozoruhodných osobností českého houslařství 20. století. Josef Bohumil Herclík se narodil 8. dubna 1903 ve Starých Benátkách, dnešních Benátkách nad Jizerou, a zemřel 17. září 1987 v Mladé Boleslavi. Houslařství pro něj nebylo náhodně zvoleným povoláním. Vyrůstal přímo uprostřed tohoto řemesla. Jeho otec František Herclík (1866–1948) byl houslařem a roku 1912 přestěhoval svou dílnu ze Starých Benátek do Mladé Boleslavi. Nejprve působil v ulici Na Ptáku, později se jméno Herclík pevně spojilo s Vodkovou ulicí, kde rodinná houslařská dílna přetrvala po velkou část 20. století. Také Josefův starší bratr Ladislav se stal houslařem a později působil v Kolíně.

Josef se řemeslu učil v letech 1917–1919 u svého otce. Už tehdy ale bylo zřejmé, že rodinná dílna nebude jedinou školou, kterou projde. V letech 1919–1921 studoval na houslařské škole v Schönbachu, dnešních Lubech u Chebu, jednom z nejvýznamnějších středoevropských center výroby strunných nástrojů. Podle pozdějšího životopisného zpracování pracoval u mistra Lankela a po dokončení školy získával další zkušenosti také v nedalekém Markneukirchenu u houslaře J. G. Schustera, kde se setkával s opravami hodnotných historických nástrojů. Tím však jeho tovaryšská cesta nekončila. V listopadu 1921 odešel do Prahy a následující dva roky pracoval v dílně Otakara Špidlena, tedy v prostředí jedné z nejvýznamnějších českých houslařských rodin. V Praze zároveň studoval hru na housle a violu d’amore. Herclík tak nebyl jen člověkem, který hudební nástroj dokázal vyrobit; sám hudbě velmi dobře rozuměl jako aktivní hráč.

Dílnа ve Vodkově ulici

Když jeho otec onemocněl, Josef Bohumil Herclík se roku 1924 vrátil do Mladé Boleslavi a převzal vedení otcovy dílny. O rok později, v roce 1925, se osamostatnil a otevřel vlastní houslařskou dílnu ve Vodkově ulici čp. 84. Paradoxně se tak role obrátily: František Herclík, který syna řemeslu naučil, potom pracoval v dílně svého syna. Vodkova 84 se postupně stala místem spojeným s několika generacemi Herclíků. K tradici totiž později přibyl také Josefův syn Přemysl Herclík, narozený roku 1928, který pokračoval v rodinném řemesle. Dům je s houslařskou rodinou spojen dodnes a v říjnu 2022 zde byla Františku, Josefu Bohumilovi a Přemyslu Herclíkovým odhalena pamětní deska.

Herclíkova práce přitom výrazně přesahovala hranice běžné opravny hudebních nástrojů. 9. října 1930 byl jmenován soudním znalcem a jeho nástroje byly ve třicátých letech představovány na významných mezinárodních přehlídkách a soutěžích – v Praze roku 1935, Paříži roku 1937 a Berlíně roku 1938. Vedle práce v dílně byl přibližně pětatřicet let členem Mladoboleslavské filharmonie, kde hrál na druhé housle a violu a vystupoval také jako sólista na violu d’amore. Houslařina a aktivní hudební život se tak v jeho případě neoddělovaly; při stavbě nástroje mohl posuzovat nejen jeho vzhled a technickou dokonalost, ale také to, jak se skutečně chová v rukou muzikanta.

Jeho nástroje vycházely z tradice velkých českých i italských houslařských škol. Pracoval podle modelů Stradivariho, Guarneriho, Amatiho, Bergonziho, ale také českých mistrů, například Kulíka, Homolky či Sitta. Vytvářel rovněž vlastní modely. Charakteristická byla také práce s lakem. Herclík během života experimentoval s olejovými, lihovými a nakonec kombinovanými lihoolejovými laky a používal odstíny od žlutých přes žlutočervené až po oranžové. Složení vlastních laků patřilo k houslařskému know-how, které si mistr chránil. Dobový popis jeho práce uvádí mimo jiné přírodní barviva z kurkumy či aloe a tradiční pryskyřice, například šelak, kopál, damarovou pryskyřici nebo peruánský balzám.

Zvláštní příběh mělo i dřevo. Část zásob Josef zdědil po otci, další materiál si pečlivě vybíral a nakupoval. Dochovaný životopis zmiňuje například starý rezonanční smrk pocházející z trámů děkanského chrámu sv. Máří Magdalény v Sobotce. Při opravě kostela byly staré trámy nahrazeny novými a Herclík část přibližně dvě století starého dřeva získal pro stavbu nástrojů. Používal také kvalitní javor, včetně materiálu z Jugoslávie, a dřevo získané v okolí Sobotky a Mladé Boleslavi. Z pohledu dnešního sběratele je právě tento detail krásnou připomínkou toho, že každý ručně stavěný nástroj může mít ještě jeden skrytý životopis – životopis samotného materiálu.

Housle vyrobené v Terezíně

Do života Josefa Bohumila Herclíka brutálně zasáhla druhá světová válka. Zapojil se do ilegální činnosti a roku 1943 jej zatklo gestapo. Nejprve byl vězněn na pražské Pankráci, následně byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde zůstal až do konce války. Tady dostává jeho povolání nečekaně silný význam. Podle Herclíkovy vlastní později zaznamenané vzpomínky se vedení táborových dílen dozvědělo, že mezi vězni je profesionální houslař. Byl proto přeřazen do dílen a dostal za úkol vyrobit housle. Pro nástroj mohl využít nářadí a materiál ze zásob soustředěných Němci v Terezíně. Sám Herclík později tuto událost považoval za okolnost, která mu pomohla přežít věznění.

Po osvobození se vrátil s podlomeným zdravím do Mladé Boleslavi a znovu začal pracovat. Za účast v protinacistickém odboji obdržel bronzovou medaili a záslužný kříž. Válka jeho houslařskou práci přerušila, ale neukončila. V následujících desetiletích pokračoval ve stavbě i restaurování nástrojů a jeho práce byla prezentována rovněž v zahraničí.

Nejen housle

Přestože se označoval především jako houslař, rozsah Herclíkovy práce byl překvapivě široký. Vedle houslí vyráběl violy, violy d’amore, loutny, violy da gamba a harfy. Dochované údaje uvádějí šestnáct jím vytvořených viol d’amore. Roku 1954 zhotovil také šestatřicetistrunnou lidovou harfu označenou jako opus 600 a krátce nato další exemplář s číslem 601. Zkušenosti s historickými konstrukcemi využíval rovněž při restaurování. Pro Národní muzeum opravil několik desítek cenných strunných nástrojů a podle poškozených muzejních originálů dokázal rekonstruovat také historické loutny.

Na dochovaných houslích se objevují papírové etikety nesoucí jeho jméno, místo vzniku, číslo opusu a často také označení modelu, podle kterého byl nástroj vytvořen. Právě nápis „J. B. Herclík – mistr houslař – Mladá Boleslav“proto nebyl pouhou obchodní značkou. Byl podpisem konkrétního řemeslníka, který za každým nástrojem ručil vlastním jménem. O kvalitě jeho práce svědčí také skutečnost, že autentické Herclíkovy housle z meziválečného období se dodnes objevují v nabídce specializovaných houslařských obchodů a aukcí. Například pražská dílna Špidlenů dokumentuje Herclíkovy housle z roku 1939 a upozorňuje na jejich velmi kvalitní materiál a pečlivé zpracování.

Josef Bohumil Herclík zemřel roku 1987, ale příběh jeho dílny tím neskončil. Houslařem se stal i jeho syn Přemysl a jméno Herclík tak představuje v Mladé Boleslavi několik generací řemesla předávaného z otce na syna. V prostředí města známého především průmyslovou výrobou automobilů je to pozoruhodný protiklad: několik desítek metrů čtverečních dílny, ruční nástroje, dřevo schnoucí desítky let a výroba předmětu, u něhož se výsledek nepočítá na tisíce kusů, ale na jednotlivé opusy.

Právě proto je stará reklama či obchodní tiskovina J. B. Herclíka z Mladé Boleslavi víc než připomínkou dávno zaniklé živnosti. Odkazuje k člověku, jehož práce spojovala výtvarný cit, znalost dřeva, akustiku, hudební zkušenost i mimořádně přesné řemeslo – a k rodinné dílně ve Vodkově ulici, z níž vycházely nástroje, které hrají ještě desítky let po smrti svého tvůrce.

Zdroje:
Biografický slovník českých zemí, Historický ústav AV ČR – Josef Bohumil Herclík; František Herclík.
Český hudební slovník osob a institucí – Josef Bohumil Herclík.
Eduard Šístek: Josef Bohumil Herclík, diplomová práce 1975, text publikovaný Spolkem přátel umění Mladá Boleslav.
Spolek přátel umění Mladá Boleslav – Herclíkové.
Mladá Boleslav – Odhalení pamětní desky mistrům houslařům Herclíkům, 2022.
Jan B. Špidlen a František Špidlen – Josef Bohumil Herclík, Mladá Boleslav 1939.