Jednota brašnářů a výrobců koženého zboží
Autorům publikace jsou známy různé exempláře, které se kromě uvedených jmen živnostníků liší i texty v různých českých nebo česko-německých variantách. Pravděpodobně jde o cedule z konce 30. let nebo z doby protektorátu Čechy a Morava.
Jednota brašnářů a výrobců koženého zboží – když se řemeslníci spojili
Svět brašen, řemenů a vůně kůže
Brašnářství patřilo ještě v první polovině 20. století k řemeslům, která byla v každodenním životě mnohem důležitější, než si dnes dokážeme představit. Kožená aktovka, školní brašna, cestovní kufr, peněženka, pouzdro, řemen, opasek, koňský postroj nebo nejrůznější pracovní výstroj nebyly módními doplňky, ale předměty denní potřeby. Vyráběly se převážně ručně nebo v menších dílnách, kde se kůže řezala, šila, nýtovala a dokončovala způsobem, který se po generace příliš neměnil.
Vedle brašnářů stáli sedláři a řemenáři. Hranice mezi jednotlivými živnostmi nebyla vždy ostrá. Sedlář mohl vyrábět části koňského postroje i brašny, řemenář hnací a spojovací řemeny i drobnější kožené výrobky a brašnář se vedle zavazadel věnoval peněženkám, pouzdrům nebo galanternímu zboží. Není proto překvapivé, že právě tyto živnosti zakládaly společné profesní organizace a později nákupní a výrobní družstva.
Dobové prameny skutečně zachycují například Československý svaz sedlářů, brašnářů, řemenářů a bičarů v Praze a řadu dalších organizací sdružujících kožedělné živnosti. Nešlo přitom o několik bezvýznamných dílen. Československá statistika na konci dvacátých let evidovala devět družstev řemenářů, brašnářů a sedlářů, která dohromady sdružovala stovky členů. Družstevní způsob podnikání byl tedy v tomto oboru pevně zakořeněn.
Proč vznikaly „jednoty“
Pro drobného brašnáře představovala největší problém surovina. Dobrá useň byla drahá, její cena kolísala a malé dílny neměly při nákupu takové možnosti jako velké továrny. Podobné to bylo s kováním, přezkami, nýty, textilem nebo dalšími materiály. Spojením do družstva mohli řemeslníci nakupovat společně, získat lepší ceny, rozdělit mezi sebe větší dodávky a v některých případech organizovat rovněž společný prodej.
Právě zde je třeba hledat smysl názvů jako Jednota. Nešlo nutně o jednu továrnu s desítkami dělníků pod jednou střechou. Mohlo jít o hospodářské sdružení samostatných mistrů, kteří zůstávali ve vlastních dílnách, ale část podnikání provozovali společně. Družstvo mohlo zajišťovat nákup kůže, přijímat větší zakázky, obstarávat reklamu a poskytovat výrobkům společné obchodní zastřešení.
Takový systém byl pro tradiční řemeslníky jedním ze způsobů, jak se bránit rostoucí průmyslové výrobě. Na trhu se již prosazovaly továrny schopné vyrábět tisíce kusů standardizovaného zboží, zatímco brašnářská dílna zůstávala světem několika pracovních stolů, šicích strojů a zkušených rukou.
Praha a rok 1923
Mimořádně zajímavá je v této souvislosti historie pozdějšího pražského družstva OPUS. Současný obchodní rejstřík obsahuje u družstva velmi neobvyklou a cennou poznámku: jeho právní tradice se odvolává na společenstevní smlouvu ze dne 19. září 1923.
Právě rok 1923 dnes OPUS sám považuje za počátek své století dlouhé historie. Výpravná podniková publikace Rudolfa Píši vydaná v roce 2025 sleduje dějiny družstva v období 1923–2024 a charakterizuje jej jako družstvo autosedlářů, brašnářů a výrobců koženého zboží.
Co přesně se 19. září 1923 v Praze ustavilo a pod jakým úplným názvem organizace tehdy vystupovala, však zatím z veřejně dostupných digitalizovaných pramenů bezpečně určit neumíme. To je důležité: samotnou „Jednotu brašnářů a výrobců koženého zboží“ proto zatím nelze bez dalšího prohlásit za původní název OPUSu. Časová, profesní a družstevní souvislost je však mimořádně zajímavá.
Válka a kůže na příděl
Skutečný význam společných organizací ukázala okupace. Za války byla kůže strategickou surovinou a její distribuce podléhala stále přísnějším omezením. Samostatný řemeslník se bez přístupu k přídělovému systému dostával velmi snadno do existenčních potíží.
Z roku 1942 máme přímo doložené založení Nákupního, výrobního a prodejního družstva sedlářů, řemenářů a brašnářů v Praze. Do něj se přihlašovali řemeslníci i z oblastí vzdálených od hlavního města. Odborná studie věnovaná moravským řemenářům ukazuje, že právě prostřednictvím družstva bylo možné společně obstarávat kůže a organizovat výrobu i odbyt.
Za suchým úředním názvem se tedy skrýval jednoduchý existenční problém: bez společného nákupu nemuselo být z čeho vyrábět.
V tomto období se výrazně měnila i samotná práce brašnáře. Civilní produkce ustupovala požadavkům válečného hospodářství, kvalitní materiály byly nedostatkové a výrobci museli improvizovat. Staré zásoby kůže získávaly mimořádnou cenu a běžné zboží se opravovalo daleko častěji než dříve.
Po válce přišla družstva
Rok 1945 sice odstranil válečný přídělový systém, ale staré řemeslné poměry se už nevrátily. Československé hospodářství se rychle proměňovalo a po únoru 1948 začal stát prosazovat koncentraci drobných výrobců do výrobních a lidových družstev.
Právě tehdy se původní profesní spolupráce měnila ve zcela jiný model. Samostatní mistři postupně ztráceli hospodářskou nezávislost a jejich dílny byly začleňovány do větších družstevních celků.
V Praze se roku 1951 objevuje subjekt s názvem „Opus“ výrobní družstvo řemenářů, sedlářů a brašnářů, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. Jeho sídlem byla tehdy Dlážděná 3 v Praze II. Rejstřík zároveň právě u tohoto družstva uvádí onu společenstevní smlouvu z 19. září 1923, což ukazuje na právní a organizační kontinuitu sahající hluboko do první republiky.
Roku 1954 byl název změněn na Opus, lidové družstvo sedlářů, řemenářů a brašnářů v Praze a od roku 1966 už podnik vystupoval jako OPUS výrobní družstvo sedlářů a brašnářů.
Z malého řemeslnického světa se postupně stal průmyslově organizovaný podnik.
OPUS – od aktovek až k hokeji
Poválečný OPUS vyráběl široký sortiment koženého a brašnářského zboží, ale patrně nejzajímavější kapitolou jeho historie se stala sportovní výroba. Podnik se v šedesátých letech výrazně prosadil výrobou speciální hokejové výstroje, včetně výstroje pro brankáře.
Je to krásný příklad proměny tradičního řemesla. Techniky, které po desetiletí sloužily k výrobě sedel, řemenů, kufrů a brašen, našly nové využití při zhotovování sportovní výstroje. Silná kůže, přesné šití, kovové přezky a zkušenost s tvarováním materiálu zůstávaly stejné – změnil se pouze výsledný výrobek.
Družstvo později přesunulo sídlo z Dlážděné ulice do Vodičkovy ulice a jeho výroba pokračovala ještě dlouho po pádu socialistického hospodářství. Historie, kterou dnes OPUS sám počítá od roku 1923, tak překlenula první republiku, okupaci, znárodňování, socialistické výrobní družstevnictví i návrat tržní ekonomiky.
Co tedy byla Jednota?
Pokud se na staré reklamě nebo obchodním dokladu objevuje označení „Jednota brašnářů a výrobců koženého zboží“, nejpravděpodobněji jej musíme chápat právě v tomto světě profesního družstevnictví. Nešlo jen o poetické pojmenování. „Jednota“ mohla být skutečnou hospodářskou organizací, prostřednictvím níž samostatní řemeslníci nakupovali materiál, získávali zakázky a společně prodávali své výrobky.
Přesnou totožnost tohoto konkrétního subjektu se však zatím nepodařilo bezpečně doložit. Bez adresy, razítka nebo dalšího textu z původní reklamy by nebylo poctivé tvrdit, že šlo přímo o předchůdce družstva OPUS.
Co však doložit můžeme, je širší příběh: v Československu skutečně existovala rozsáhlá síť družstev sedlářů, řemenářů a brašnářů; pražská družstevní tradice sahá nejméně do roku 1923; za války existovalo pražské Nákupní, výrobní a prodejní družstvo sedlářů, řemenářů a brašnářů a po válce z tohoto profesního prostředí vyrůstá družstvo OPUS, jehož právní dokumentace se na rok 1923 výslovně odvolává.
A právě to dává starému slovu Jednota jeho skutečný význam. Za několika písmeny na reklamě nestála jen značka. Stála za nimi generace řemeslníků, kteří pochopili, že proti velkým továrnám, nedostatku surovin a později i zásahům státu mohou alespoň nějakou dobu obstát jedině společně.
Zdroje:
Obchodní rejstřík OPUS – společenstevní smlouva z 19. 9. 1923, názvy družstva a adresy.
Parlamentní tisk – statistika družstev řemenářů, brašnářů a sedlářů z období první republiky.
Národopisná revue 3/2006 – Nákupní, výrobní a prodejní družstvo sedlářů, řemenářů a brašnářů v Praze, rok 1942.
NPD – seznam profesních organizací včetně Československého svazu sedlářů, brašnářů, řemenářů a bičarů.
Rudolf Píša: OPUS – poctivé dílo s tradicí 100 let, Praha/Neratovice, 2025.
