Klášterecká kyselka
Klášterecká kyselka – voda, která vyrazila z podkrušnohorské studny do světa
Když ze studny tekla jiná voda než všude kolem
Na konci 19. století byl Klášterec nad Ohří především městem pod Krušnými horami, sevřeným mezi řekou, průmyslem a krajinou, pod níž se skrývalo něco, co tehdy ještě nikdo nedokázal úplně docenit. Minerální voda. Její příběh nezačal slavnostním otevřením lázní ani příjezdem učených profesorů. Začal mnohem obyčejněji – při hloubení studny na pozemku místního hospodáře.
Voda, která se v ní objevila, byla jiná než běžná studniční voda. Měla příjemně nakyslou chuť a přirozeně perlila oxidem uhličitým. Lidé si jí brzy všimli a začali si pro ni chodit. Z místní zvláštnosti se postupně stávala věc, o níž se mluvilo i za hranicemi města. Podle klášterecké tradice se minerálka vozila dokonce do nedaleké Kadaně na ručních vozících.
Za počátek její historie se dnes nejčastěji uvádí 18. květen 1883, i když některé starší prameny kladou objev už do roku 1881. U podobných příběhů není taková nejasnost nijak neobvyklá. Voda zde samozřejmě vyvěrala dávno předtím, než jí někdo přidělil datum, jméno a obchodní značku. Podstatné je, že právě v osmdesátých letech 19. století si lidé začali uvědomovat, že se pod Kláštercem neskrývá jen zajímavý pramen, ale možná také budoucnost celého místa.
Evženie – minerální pramen dostává jméno
Skutečný zlom přišel ve chvíli, kdy se kolem pramene objevil podnikatel Franz, česky František Fieber. Byl to muž, který v minerální vodě neviděl jen osvěžení pro obyvatele Klášterce. Viděl v ní obchod, lázně a příležitost vytvořit místo, kam by lidé přijížděli podobně jako do proslulých západočeských lázeňských měst.
Pramen dostal jméno Eugenie – Evženie, podle Fieberovy manželky. Název zněl elegantně, měšťansky a přesně odpovídal době, kdy minerální pramen potřeboval nejen chemický rozbor, ale také trochu romantiky. Fieber nechal upravit jímání vody, postavil nad pramenem pavilon a začal budovat okolní park. Místo, kde před několika lety stála obyčejná studna, mělo najednou cesty, trávníky, květinové záhony, rybník a promenádní atmosféru.
Voda mezitím putovala do laboratoří. Chemici a lékaři zkoumali její složení a léčebné účinky a v dubnu 1898 byla Evženie úředně uznána jako léčivý pramen. Dodnes to připomíná nápis „Eugenien Quelle 1898“.
Fieber však narazil na problém, který provází velké podnikatelské sny odjakživa: předběhl dobu i vlastní peněženku. Vybudování lázeňského areálu stálo značné prostředky a celý projekt se dostal do finančních potíží. Zdálo se, že ambiciózní sen o kláštereckých lázních skončí dřív, než pořádně začal.
Jenže samotná voda byla příliš dobrým obchodem na to, aby její příběh skončil spolu s jedním majitelem.
Josef Weber a zrození Klášterecké kyselky
Nedaleko Evženie byl mezitím objeven další minerální zdroj, nazvaný prostě Městský pramen. A právě tady vstupuje na scénu člověk, který z místní minerálky udělal skutečný obchodní výrobek – Josef Weber.
Weber nebyl žádný lázeňský magnát. Původně byl kláštereckým truhlářem, zároveň však působil ve veřejném a obchodním životě města a očividně měl mimořádný cit pro podnikání. Roku 1901 si pronajal Městský pramen a o rok později také Evženii. Poprvé tak měl jeden podnikatel pod kontrolou oba hlavní klášterecké minerální zdroje.
A právě v této době se objevuje jméno, které nás zajímá nejvíce:
Klášterecká kyselka.
Nebyl to už jen název jednotlivého pramene. Byla to značka. Voda dostala lahve, etikety, obchodní síť a reklamu. Weber pochopil něco, co dnes považujeme za samozřejmé, ale na začátku 20. století to rozhodně samozřejmé nebylo: nestačí mít dobrý výrobek. Lidé si musí zapamatovat jeho jméno.
Klášterecká kyselka se tak začala objevovat v obchodech, restauracích a hostincích stále dál od místa svého původu. Městské prameny výslovně připomínají Weberovu obchodní obratnost a dobrou reklamu. Ve vrcholném období se v Klášterci údajně plnilo kolem jednoho a půl milionu litrových lahví ročně. To už nebyl regionální výrobek. Z nenápadného pramene pod Krušnými horami vznikla skutečná průmyslově vyráběná minerální voda.
Kyselka, která cestovala
Dnes jsme zvyklí, že lahev minerálky z druhého konce Evropy leží v regálu supermarketu vedle domácí vody. Na počátku 20. století však znamenal export minerální vody něco úplně jiného. Skleněné lahve byly těžké, doprava drahá a každá delší cesta vyžadovala dobře fungující obchodní síť.
Přesto se Klášterecká kyselka dostávala daleko za severozápadní Čechy. Podle regionálních historických pramenů se prodávala nejen v Rakousku-Uhersku a později v Československu, ale také v zahraničí. Tradice dokonce uvádí, že se podávala na lodích společnosti HAPAG, jednoho z největších zaoceánských rejdařství své doby.
Představa je téměř filmová: voda, která ještě před několika desítkami let vytékala ze studny u Klášterce, putuje ve skleněných lahvích vlakem do přístavu a odtud přes oceán na palubách velkých parníků.
Právě v tom spočívá kouzlo starých reklamních značek. Za jednoduchým nápisem na smaltované ceduli se někdy skrývá obchodní svět, který byl mnohem větší, než bychom podle dnešního pohledu na malé město čekali.
Hinke & Glaser – období mezi dvěma válkami
Po Weberovi se provozovatelé pramenů měnili. Během první světové války se do příběhu zapojilo také thunovské panství, později převzali podnik Ernst Höllt a Richard Hinke. Ve dvacátých letech se v obchodních dokumentech objevuje podnik vedený Richardem Hinkem a kolem roku 1930 k němu přichází Franz Glaser.
Vzniká firma, jejíž jméno dnes dobře znají sběratelé staré reklamy:
Hinke & Glaser.
A právě s ní je Klášterecká kyselka spojena v době první republiky a následně také za okupace. Dochované reklamní účtenky, etikety a další tiskoviny ukazují, že firma minerální vodu prodávala jako skutečný značkový výrobek. Už samotné spojení „Kyselka Klášterecká“ fungovalo jako značka původu podobně, jako se u jiných vod používaly názvy Bílinská, Mattoni nebo Giesshübler.
Pro sběratele je jméno Hinke & Glaser zároveň velmi praktickým vodítkem. Objeví-li se na reklamním předmětu, můžeme jej s velkou pravděpodobností zařadit do období od začátku třicátých let do roku 1945.
Tehdejší reklama na minerální vody přitom neprodávala pouze žízeň. Prodávala zdraví, čistotu, přírodu a důvěru. Láhev kyselky na stole nebyla jen pitím. Byla drobným symbolem moderní domácnosti, podobně jako kvalitní káva nebo značkové mýdlo.
Voda pro Afrikakorps?
K historii Klášterecké kyselky patří i jedna z jejích nejpozoruhodnějších kapitol. Podle místních historických pramenů byla za druhé světové války dodávána také německým vojákům a měla se dostat až k jednotkám Afrikakorpsu v severní Africe.
Příběh se opakuje v městských i regionálních materiálech natolik často, že jej nelze jednoduše odbýt jako hospodskou legendu. Zároveň ale zatím nemáme v ruce konkrétní vojenskou objednávku nebo transportní doklad, který by umožňoval říci, kolik lahví skutečně vyrazilo z Klášterce směrem k Africe.
Je však dobře představitelné, že kvalitní minerální voda byla pro armádu cenným artiklem. A pokud se skutečně dostávala až na severoafrické bojiště, uzavíral by se tím neuvěřitelný oblouk její cesty: z malé studny na břehu Ohře až do pouště tisíce kilometrů daleko.
Rok 1945 – konec jednoho světa
Květen 1945 znamenal pro severočeské pohraničí zásadní předěl a Klášterecká kyselka nebyla výjimkou. Podnik Hinke & Glaser skončil, na provoz byla uvalena národní správa a starý systém soukromého podnikání se během několika let rozpadl.
Stáčení vody ještě nějakou dobu pokračovalo, ale někdejší prosperita zmizela. Roku 1950 selhalo jímací zařízení a výroba minerální vody se zastavila. Městský pramen byl dokonce zabetonován a lázeňský areál začal chátrat.
Na první pohled to vypadalo jako definitivní konec.
Z kdysi vyvážené minerálky zůstaly prameny, staré budovy, fotografie, lahve a reklamní předměty. Přesně ty věci, které dnes umožňují příběh Klášterecké kyselky znovu poskládat.
Evženie se vrací
Minerální voda však pod zemí samozřejmě nezmizela. V šedesátých letech začaly první pokusy o obnovu Evženie a 1. května 1964 byl její pramen znovu zpřístupněn veřejnosti. Velkolepá předválečná éra se sice nevrátila, ale Klášterec už na svou minerální vodu nezapomněl.
Po roce 1989 následovala další obnova areálu, byly zachyceny nové zdroje a postupně se podařilo vrátit život také místu někdejších lázní. Dnes zde opět existují prameny Evženie, Městský pramen a Klášterecký pramen, přičemž samotná minerální voda zůstává jedním z nejvýraznějších symbolů města.
A tím se její příběh vlastně vrací na začátek.
K lidem, kteří si přijdou natočit vodu přímo z pramene.
Příběh ukrytý na staré reklamě
Na staré reklamní tabuli s nápisem Klášterecká kyselka dnes vidíme několik slov, možná lahev, sklenici nebo idealizovaný obraz pramene. Pro člověka kolem roku 1930 ale taková reklama znamenala něco jiného. Znamenala známou značku minerální vody, která se stáčela po statisících lahví, cestovala po železnici, prodávala se v restauracích a obchodech a možná se dostávala až na zaoceánské lodě.
Za tou cedulí stojí hospodářská studna, podnikatelský sen Františka Fiebera, Evženie pojmenovaná po jeho ženě, obchodní talent Josefa Webera, prvorepubliková firma Hinke & Glaser, válka, znárodnění, úpadek i znovuzrození pramenů.
A právě proto je Klášterecká kyselka mnohem víc než jen jedna z mnoha českých minerálních vod.
Je to příběh toho, jak se obyčejná voda ze země může proměnit ve značku, která přežije své majitele, firmy i režimy.
Zdroje: Město Klášterec nad Ohří – historie Lázní Evženie
Národní památkový ústav – dokumentace areálu Evženie
Lázně Evženie – historie pramenů a lázeňského areálu
Der Grenzgänger – Die industrielle Entwicklung von Klösterle
Muzeum cenných papírů – reklamní účtenka Hinke & Glaser / Kyselka Klášterecká
Ministerstvo zdravotnictví ČR – evidence přírodních minerálních zdrojů Klášterce nad Ohří
Český rozhlas Sever – historie kláštereckých minerálních pramenů
