Klimentské lázně
Klimentské lázně – zapomenutá pětadvacítka v srdci Prahy
Když se Praha učila plavat pod střechou
Na adrese Klimentská 9 v Praze II, jen několik kroků od tehdejšího Petrského nábřeží a Vltavy, se ve dvacátých a třicátých letech minulého století nacházelo místo, na které dnes téměř nic neupozorňuje. Klimentské lázně přitom patřily ve své době k nejmodernějším lázeňským a plaveckým zařízením v Praze a sehrály pozoruhodnou roli také v historii československého závodního plavání. Dobová reklama je sebevědomě označovala za „Největší plovárnu Prahy“ a nebylo to tvrzení úplně vycucané z prstu. Pod jedním z velkých moderních paláců nové republiky se totiž ukrýval krytý pětadvacetimetrový bazén, jaký do té doby Praha neměla.
Abychom pochopili, proč byly Klimentské lázně tak výjimečné, musíme se vrátit do Prahy krátce po první světové válce. Plavání už dávno nebylo jen letní kratochvílí, stále více se měnilo v regulérní sport. Českoslovenští plavci však měli zásadní problém – neměli pořádné místo, kde by mohli celoročně trénovat na standardní trati. Závody se dlouhá léta pořádaly především na řekách a otevřených plovárnách. Kryté bazény sice existovaly, například v Klárově, Koruně nebo Tyršově domě, jejich rozměry však zpravidla neodpovídaly klasické pětadvacetimetrové závodní dráze. Teprve rok 1927 přinesl zásadní změnu: v Klimentské ulici byl otevřen krytý bazén o délce 25 metrů, odbornou literaturou označovaný za první regulérní krytou pětadvacítku v českých zemích.
Lázně ukryté pod palácem nemocenské pojišťovny
Bazén nevznikl jako samostatný sportovní stadion. Byl součástí velkolepého Sociálního ústavu Okresní nemocenské pojišťovny, monumentální budovy, kterou navrhli významní čeští architekti Bohumil Hypšman a František Roith. Komplex vznikal v polovině dvacátých let v prostoru mezi Klimentskou ulicí a nábřežím, na místě, které v té době procházelo obrovskou proměnou. Starou část Petrské čtvrti s mlýny, dvorky a nepravidelnou zástavbou postupně nahrazovala moderní velkoměstská architektura. Samotná ulice U nemocenské pojišťovny vznikla právě v souvislosti s novým komplexem a roku 1928 vytvořila spojení mezi Klimentskou ulicí a vltavským nábřežím.
Byl to přesně ten druh stavby, kterým mladé Československo dávalo najevo, že chce být moderním evropským státem. Nemocenské pojištění už nemělo znamenat pouze vyplácení podpory nemocným. Moderní sociální péče měla zahrnovat prevenci, hygienu, rehabilitaci, tělesnou kulturu a péči o zdraví člověka jako celek. Proto se v prvním a druhém suterénu mohutné budovy nacházely také lázně a plavecký bazén. Nebyla to tedy nějaká dřevěná plovárna na břehu Vltavy, nýbrž technicky náročné zařízení zabudované přímo do velkého městského paláce.
Pro návštěvníka, který přicházel z rušné Klimentské ulice, musel být kontrast mimořádný. Nad hlavou administrativa pojišťovny, ordinace a kanceláře, pod zemí svět vody, šaten, sprch a lázeňského provozu. Klimentské lázně navíc nebyly určeny pouze sportovcům. Dobová reklama nabízela parní, vanové a sprchové koupele, masáže, pedikúru a manikúru, kadeřnictví i občerstvení. Součástí nabídky byla samozřejmě výuka plavání. Lázně tak spojovaly několik funkcí, které bychom dnes rozdělili mezi plavecký stadion, wellness centrum, rehabilitaci a salon služeb. Ve třicátých letech ale všechno patřilo k jednomu modernímu lázeňskému světu.
Místo československých rekordů
Nejdůležitější byla samozřejmě voda. Klimentská pětadvacítka se po otevření rychle stala jedním z center československého plaveckého sportu. Trénovali zde plavci, skokani do vody i hráči vodního póla a pořádala se zde také mistrovství Československa. Pro sportovce to znamenalo obrovskou změnu. Poprvé mohli v Praze pravidelně trénovat v krytém bazénu standardní délky bez ohledu na počasí a roční období.
S Klimentskou je spojen také mimořádně zajímavý svět meziválečného židovského sportu. Významný pražský klub Hagibor patřil ve druhé polovině dvacátých let k československé plavecké špičce a odborné studie připomínají, že také díky úspěchům jeho plaveckého oddílu se podařilo získat podporu pro vybudování moderního krytého bazénu v Klimentské ulici. Mezi plavce Hagiboru patřili například František Getreuer, Kurt Epstein, Pavel Steiner nebo Julius Balasz. Někteří se dostali až do širší československé reprezentace pro olympijské hry v Amsterdamu v roce 1928.
Klimentské lázně tak nebyly jen místem, kam si Pražan zašel v zimě zaplavat. Byly jedním z míst, kde se československé plavání začalo definitivně měnit z romantického sportu provozovaného na Vltavě v moderní disciplínu měřenou stopkami, rekordy a přesně vymezenými drahami. Pamětnické prameny ostatně Klimentskou uvádějí mezi nejpoužívanějšími pražskými lázněmi pro zimní plavecký trénink.
„Největší plovárna Prahy“
Provozovatelé ovšem nespoléhali pouze na sportovní prestiž. Klimentské lázně byly normální komerční podnik a jejich reklama tomu odpovídala. V dobových materiálech se objevuje výrazná nabídka „Navštěvujte Klimentské lázně“, doplněná adresou Praha II, Klimentská 9, Petrské nábřeží 12. Právě spojení dvou adres je zajímavé a souvisí s rozsahem celého komplexu a přístupy z různých stran rozsáhlého bloku.
Reklama nabízela prakticky celý den strávený v lázních. Člověk mohl přijít zaplavat, využít parní či vanovou lázeň, nechat se namasírovat, zajít ke kadeřníkovi nebo na pedikúru a nakonec posedět u občerstvení. Lázně byly otevřeny od rána do večera. Dnes bychom podobnému zařízení pravděpodobně říkali městský sportovní a wellness komplex. Tehdejší Praha si vystačila s mnohem elegantnějším slovem – lázně.
Pozoruhodná je i poloha. Klimentská ulice ležela v oblasti, která byla po staletí úzce spjata s vodou. Jen několik desítek metrů odsud tekla Vltava, stávaly zde mlýny a vodárenská zařízení a okolní ulice dodnes nesou jména Nové mlýny, Novomlýnská či Lodní mlýny. Velká část staré mlýnské zástavby zmizela při regulaci nábřeží na počátku 20. století. Tam, kde ještě před několika desetiletími určovala život řeka a její náhony, vznikl nyní moderní bazén ukrytý v železobetonovém městském paláci. Je to vlastně krásná symbolika proměny Prahy: voda z místa práce a dopravy přešla do světa sportu, hygieny a moderního životního stylu.
Sláva, která trvala pouhých deset let
Na celém příběhu Klimentských lázní je možná nejpodivnější, jak krátce jejich slavná éra trvala. Bazén byl otevřen v roce 1927, ale už po přibližně deseti letech jeho provoz skončil. Prameny uvádějí, že krytá pětadvacítka fungovala do roku 1937. Při následné rekonstrukci budovy v roce 1938 byly prostory lázní přeměněny na kanceláře. Jedním z uváděných důvodů byla nerentabilita provozu.
Z dnešního hlediska to působí skoro absurdně. Praha získala zařízení, které bylo ve své kategorii průkopnické, pořádala se zde mistrovství republiky, trénovali zde nejlepší českoslovenští plavci – a sotva o deset let později bylo po všem. Sportovní historie města se přesouvala jinam. V roce 1928 přibyla pětadvacítka v paláci YMCA, roku 1930 velký venkovní plavecký stadion pod Barrandovem a následovala další zařízení. Klimentská, ještě nedávno symbol modernosti, začala být z hlediska svého původního účelu překonávána.
Samotná budova však zůstala stát. Dnešní adresní situace může být trochu matoucí: komplex bývalé Okresní nemocenské pojišťovny je dnes evidován především jako Klimentská čp. 1235/11, zatímco dobová reklama Klimentských lázní používala adresu Klimentská 9 a zároveň Petrské nábřeží 12. Číslování a způsob označování jednotlivých vstupů do rozsáhlého komplexu se v průběhu desetiletí změnily, takže starou reklamní adresu nelze jednoduše přenést na dnešní mapu. Jisté ale je, že Klimentské lázně byly součástí monumentálního komplexu nemocenské pojišťovny mezi Klimentskou ulicí a nábřežím. Dnešní evidence spojuje čp. 1235 právě s Klimentskou ulicí, Lannovou a ulicí U nemocenské pojišťovny.
A právě v tom je kouzlo staré reklamy na Klimentské lázně. Na první pohled je to obyčejná připomínka podniku, kam se chodilo koupat. Ve skutečnosti za ní stojí krátká, ale mimořádně zajímavá kapitola pražských dějin. Příběh mladé republiky fascinované hygienou, sportem a moderním způsobem života. Příběh architektů Hypšmana a Roitha, kteří dokázali vložit regulérní plavecký bazén do útrob velkého administrativního paláce. Příběh prvních generací československých závodních plavců, kteří už nemuseli čekat na léto a příznivou teplotu Vltavy. A nakonec také příběh jednoho velmi moderního zařízení, které Praha vybudovala, deset let intenzivně využívala – a potom téměř dokonale zapomněla.
Klimentské lázně, Praha II – Klimentská 9. Místo, kde se ve dvacátých letech Praha konečně naučila plavat pod střechou.
Zdroje
Jana Kiesewetterová: Architektura krytých plaveckých bazénů – Univerzita Palackého v Olomouci.
Univerzita Karlova / FTVS: práce věnovaná historii plováren a bazénů – otevření první regulérní kryté pětadvacítky v Klimentské ulici roku 1927.
Univerzita Karlova: práce o historii československého plavání – vzpomínky na Klimentskou jako jednu z nejpoužívanějších zimních plováren a údaj o provozu do roku 1937.
Jihočeská univerzita: studie o sportovním klubu Hagibor Praha a jeho vazbě na plavecký bazén v Klimentské ulici.
Městská část Praha 1: historický Uličník – dějiny okolí, budovy Okresní nemocenské pojišťovny a ulice U nemocenské pojišťovny.
Wikimedia Commons / Památkový katalog – dnešní identifikace komplexu čp. 1235 a autorství Bohumila Hypšmana a Františka Roitha.
