Richterova hořká III.
Richterova hořká – z Rossbachu do světa
Na samém západním okraji Čech, jen několik kilometrů od saské hranice, ležel Rossbach, dnešní Hranice u Aše. Na přelomu 19. a 20. století to nebylo ospalé pohraniční městečko, ale součást mimořádně živého průmyslového Ašska. Vedle textilních továren, barvíren a obchodních domů zde působila také řada menších výrobců, jejichž jména dnes téměř zmizela. Jedním z nich byl Kryštof Reinhold Richter.
Richter spojil své jméno s výrobou lihovin a především s produktem, který se stal poznávacím znamením jeho podniku – Richterovou hořkou. Firma se na reklamách hrdě označovala jako „První rossbašská parní destilace“. Nebyla to náhodná formulace. V době, kdy zákazník chtěl vědět, odkud výrobek pochází a kdo za ním stojí, představovalo spojení tradice s moderní technologií důležitý argument. Parní destilace zněla pokrokově, čistě a spolehlivě, zatímco jméno Richter dávalo nápoji osobní původ.
Hořká, která měla vlastní tvář
Bylinné hořké patřily k typickým nápojům střední Evropy. Jejich svět stál někde mezi hostincem, lékárnou a domácí spižírnou. Směsi bylin, koření a aromatických výtažků se po generace užívaly po jídle a výrobci své receptury pečlivě střežili. Z původně téměř „domácích léků“ se během 19. století postupně staly značkové lihoviny, které mezi sebou začaly tvrdě soutěžit o přízeň zákazníka. A právě tady byl Richter překvapivě moderní. Nestačilo mu vyrábět hořkou. Vytvořil kolem ní značku. Na dochované reklamě vidíme charakteristickou hranatou tmavou láhev, výraznou etiketu a kulatou ochrannou známku s monogramem. Nad tím vším stojí mohutný nápis „Pravýrobek“ – slovo, které mělo zákazníka ujistit, že kupuje skutečnou Richterovu hořkou, nikoli napodobeninu. To je mimochodem krásný detail celé reklamy. Už tehdy existovalo něco, co bychom dnes nazvali ochranou brandu. Úspěšný výrobek bylo možné kopírovat, a proto výrobce zákazníkovi opakoval: dívejte se na láhev, etiketu a ochrannou známku. Podle nich poznáte originál.
Láhev jako reklamní plakát
Richterova reklama ukazuje, jak rychle se na počátku 20. století měnil způsob prodeje. Výrobek už nebyl jen zbožím stojícím za pultem. Musel být na první pohled rozpoznatelný. Proto na plakátu nezabírá největší prostor továrna ani portrét majitele, ale láhev. Je obrovská, temná a téměř monumentální. Vedle ní září žluté pole s ochrannou známkou a výraznou cenou. Zákazník si měl zapamatovat tvar, barvu a jméno. Přesně stejný princip používají velké nápojové značky dodnes. Zajímavá je také samotná etiketa zobrazená na lahvi. Objevuje se na ní další reklamní motiv a znovu označení pravého výrobku. Reklama je tak vlastně vložena do reklamy – plakát propaguje láhev a láhev sama propaguje značku.
Svět, který zmizel
Rossbach a celé Ašsko byly po staletí výrazně německojazyčnou oblastí. Proto se v historii Richterova podniku můžeme setkávat také s německými podobami jmen a názvů. Po vzniku Československa v roce 1918 se však zdejší výrobci ocitli v novém státě a jejich reklama se přizpůsobovala také českému trhu. Právě český text na dochovaném reklamním materiálu je dokladem toho, že Richterova hořká nebyla určena pouze místním německy mluvícím zákazníkům. Pak přišla válka a po ní zásadní proměna celého pohraničí. Odsun většiny německého obyvatelstva, konfiskace majetku a poválečné zestátňování přerušily kontinuitu stovek rodinných podniků. Z mapy postupně zmizela nejen jména jejich majitelů, ale také značky, které předtím lidé znali desítky let. Mezi nimi i Richterova hořká. Dnes už její láhev nenajdeme na polici hostince a jméno Kryštofa Reinholda Richtera zná málokdo. Zůstaly však etikety, lahve a reklamní tisky. A právě ty dokážou po téměř století vrátit zapomenutému podniku alespoň část jeho někdejšího života.
Dochovaná reklama na Richterovu hořkou proto není jen obrázkem staré láhve alkoholu. Je malým svědectvím o době, kdy se v Rossbachu destilovalo, obchodovalo a budovaly se značky stejně sebevědomě jako ve velkých městech. A také připomínkou toho, jak snadno může značka, kterou kdysi znal celý kraj, během několika desetiletí téměř úplně zmizet.
První rossbašská parní destilace Kryštofa Reinholda Richtera zmizela. Její ochranná známka ale přežila – na papíře.
