Skála

Oldřich Skála – z bývalého mlýna vybudoval v Úvalech konzervárenskou továrnu

Konzervárna Oldřicha Skály, Úvaly, telefon 55

Na staré reklamě zůstalo jen několik slov: „Konservárna Oldřich Skála, Úvaly, tel. 55.“ Za úsporným firemním označením se však skrývá překvapivě dobře dohledatelný příběh úvalského podniku, který vznikl v objektu mnohem starším než sama konzervárna. Oldřich Skála totiž nezačínal na prázdném pozemku ani v nově postavené továrně. Pro svůj podnik získal někdejší Horní panský mlýn čp. 12, stojící u Výmoly nedaleko středu Úval, a právě zde vybudoval provoz na zpracování ovoce a zeleniny. Z malé soukromé konzervárny se postupně stal velký potravinářský závod, který pod různými názvy přežil svého zakladatele, znárodnění i několik reorganizací socialistického potravinářského průmyslu. Historie tohoto místa tak vede od vodního kola přes sudy plné okurek až k národnímu podniku Fruta a pozdější družstevní konzervárně.

Samotná reklama s telefonním číslem 55 patří do krátké soukromé etapy podniku Oldřicha Skály. Přesný rok jejího vzniku zatím nelze bezpečně určit, ale z historie objektu víme, že mlynářský provoz zde skončil za druhé světové války a že roku 1948 už byla Skálova konzervárna převzata socialistickým hospodářstvím. Reklama tedy zachycuje podnik v mimořádně úzkém období jeho samostatné existence – ještě pod jménem člověka, který jej vybudoval.

Panský mlýn na Výmole

Dům čp. 12 v dnešní Riegerově ulici patří k velmi starým hospodářským objektům Úval. Místní historické prameny jej označují jako Horní panský mlýn nebo „mlejn panský hořejší“. Na fotografii z roku 1912 byl nad jeho barokním vjezdem patrný letopočet 1772, vztahovaný pravděpodobně k některé z přestaveb. Mlýn využíval vodu z Výmoly prostřednictvím náhonu a po dlouhou dobu byl důležitou součástí místního hospodářství. V pozdějším období byl majetkově propojen také s úvalským cukrovarem. Roku 1930 měl stále jedno kolo na svrchní vodu, spád 3,95 metru a uváděný výkon 5,27 koňské síly.

Jeho osud změnila druhá světová válka. Posledním mlynářem byl podle úvalských pramenů Jan Kučera. Protektorátní úřady jej roku 1941 donutily mletí ukončit a po válce se již provoz obnovit nepodařilo. Starý mlýn tak ztratil původní funkci právě v době, kdy řada podobných objektů přestávala být schopna konkurovat moderním průmyslovým mlýnům. Budova však nezůstala bez využití. Novým vlastníkem se stal Oldřich Skála a začala druhá, zcela odlišná kapitola její historie.

Oldřich Skála mění mlýn v továrnu

Dochované úvalské vzpomínky popisují Skálovu přestavbu velmi konkrétně. Ve starém cukrovarském mlýně nechal vybudovat varnu a kotelnu, kolem dvora vzniklo dřevěné skladiště zavařovacích sklenic a hotových výrobků a na dvoře stály velké dřevěné sudy určené především pro nakládání okurek. Pamětník a úvalský mistr pokrývač pan Zeman později vzpomínal, že Oldřich Skála ze starého mlýna skutečně udělal „konservárnu, pravou továrnu“. Tato formulace dobře vystihuje proměnu místa: nešlo pouze o několik místností, kde se sezonní úroda zavařovala do sklenic, ale o cíleně budovaný výrobní závod se samostatným technologickým zázemím, sklady a kapacitou pro průmyslovější zpracování zemědělských produktů.

Zpracování ovoce a zeleniny mělo v okolí Úval logické hospodářské předpoklady. Město leželo v zemědělské oblasti nedaleko Prahy a mělo výborné železniční spojení. Už Alois Dostál ve svém popisu Ouval z roku 1914 zaznamenal, že zdejší krajina byla zemědělská a že se odsud mimo jiné vyváželo ovoce do Prahy. Pro konzervárnu tak bylo možné získávat surovinu v okolí a hotové výrobky poměrně snadno expedovat do hlavního města i dalších odbytišť.

Charakter výroby známe také z pozdějšího pokračování závodu. Zpracovávaly se zde okurky, zelí, jahody a další ovoce a zelenina, vyráběly se kompoty i sterilované výrobky. Ne všechno lze automaticky přenášet do Skálovy soukromé éry, protože sortiment se postupně měnil, ale velké sudy na okurky jsou doloženy přímo ze vzpomínek na jeho závod. Okurky tedy patřily k jistým výrobním artiklům už za původního majitele.

Telefon 55 – malý údaj, který vypovídá o skutečné továrně

Nápis „tel. 55“ působí dnes téměř komicky stručně, ale právě podobná dvouciferná telefonní čísla jsou charakteristickým svědectvím menších českých měst v první polovině 20. století. Místní telefonní sítě byly malé a nebylo třeba dlouhých čísel ani předvoleb v dnešním smyslu. Pro zákazníka nebo obchodníka stačilo vědět, že konzervárna Oldřicha Skály je v Úvalech a má číslo 55.

Uvedení telefonu na reklamě je současně důležité pro pochopení charakteru firmy. Nešlo pouze o domácí výrobu pro sousedy. Telefon byl nástrojem obchodního styku: objednávek, nákupu surovin, komunikace s dodavateli obalů a přepravci i odbytu hotových konzerv. Reklama tedy představuje Skálův podnik už jako standardní obchodní a výrobní firmu.

Samotné číslo 55 zatím nebylo nezávisle potvrzeno v dochovaném telefonním seznamu, a proto je nejbezpečnějším primárním dokladem právě dochovaná reklama. Do budoucna může být tento údaj mimořádně užitečný při pátrání v předválečných a poválečných telefonních seznamech, živnostenských adresářích nebo místním tisku, protože umožňuje odlišit skutečnou Skálovu konzervárnu od jiných podniků stejného jména.

Krátká podnikatelská éra před rokem 1948

Přesné datum, kdy Oldřich Skála mlýn koupil a spustil konzervárenskou výrobu, se zatím nepodařilo z veřejně dostupných pramenů bezpečně určit. Mlynářský provoz skončil roku 1941 a ještě roku 1945 se jej nepodařilo obnovit. Skálova konzervárna již však existovala před převzetím podniku po komunistickém převratu v roce 1948. Soukromá etapa konzervárny tedy byla poměrně krátká. Právě do ní musela patřit také reklama nesoucí prosté označení Oldřich Skála, Úvaly.

Z dnešního pohledu je na tomto příběhu nápadný rozpor mezi krátkostí Skálova samostatného podnikání a životností toho, co vytvořil. Během několika let dokázal změnit nefunkční mlýn ve skutečný potravinářský provoz. Vybudovaná infrastruktura byla natolik použitelná, že ji nový režim nezrušil, nýbrž převzal a dále rozšiřoval.

Úvalský pamětník popisoval Skálův osud bez příkras. Po převzetí konzervárny už její zakladatel nesměl vlastní výrobu řídit a v areálu mu zůstal pouze byt. Jeho továrna však pokračovala. V místní paměti tak vznikl poněkud hořký paradox: podnik, který nesl jméno Oldřicha Skály a který sám vybudoval, rostl dál právě poté, co z něj byl původní majitel odstraněn.

Ze Skálovy konzervárny se stává Fruta

Rok 1948 přinesl zásadní změnu. Konzervárna byla začleněna do Středočeské Fruty, národního podniku Horní Počernice. Od 1. ledna 1953 patřila pod Polabské Fruty, n. p. Mochov. Po další reorganizaci a sloučení s pražskou Frutou byl podnik od 1. dubna 1958 opět součástí Středočeské Fruty, tentokrát se sídlem v Mochově. Jméno Oldřicha Skály z označení závodu zmizelo, ale konzervárenská výroba v jeho bývalém areálu pokračovala.

Místní pamětníci sledovali jeho další růst téměř s úžasem. Z původní Skálovy konzervárny podle nich postupně vznikl rozsáhlý podnik. Výrobní objekty se rozšiřovaly a modernizovaly a bývalý mlýn se stále více ztrácel uvnitř průmyslového areálu. Stará vodní energie dávno přestala rozhodovat o jeho existenci, ale mlýnský náhon nezmizel úplně – v pozdější době zůstal v areálu částečně zachován a voda jím dál procházela.

S konzervárnou se dokonce pojí jedna z typicky místních vzpomínek. Protože Úvaly dlouho neměly kompletní splaškovou kanalizaci a Výmola byla silně zatížena odpadní vodou, místní poznávali výrobní sezonu i podle vůně vody vytékající z areálu. Jednou byly cítit jahody, jindy okurky. Okurky z Fruty se podle úvalského historického webu staly natolik běžnou součástí místního života, že nechyběly ani v tombolách plesů. Z průmyslového podniku se tak stal jeden z každodenních symbolů poválečných Úval.

První družstevní konzervárna Jednoty

Další zásadní změna přišla roku 1966, kdy byla úvalská provozovna prodána Lidovému spotřebnímu družstvu Říčany. Dobový popis Úval z roku 1968 již závod označuje jako První družstevní konzervárnu Jednoty. Podnik zásoboval výrobky prodejny družstva ve Středočeském kraji a rovněž prodejny národního podniku Zelenina v Praze. Výroba zahrnovala kompoty, sterilované okurky a další sterilovanou zeleninu. Celoročně zde pracovalo přibližně třicet žen a v sezoně se jejich počet zvyšoval až na šedesát.

Sortiment se v následujících desetiletích rozšířil. Vedle domácího ovoce a zeleniny se v Úvalech zpracovával dokonce ananas, později se zde prala zelenina určená pro obchodní síť, vyrábělo těsto a smažily brambůrky. Ze Skálova původního záměru – využít starý mlýn pro konzervaci ovoce a zeleniny – tak vznikla tradice potravinářské výroby trvající desítky let.

Návrat původním vlastníkům

Po pádu komunistického režimu se historie podniku symbolicky uzavřela. Na počátku devadesátých let byl areál vrácen v restituci rodině původního vlastníka. V roce 1994 jej rodina prodala Ing. Miroslavu Štefanovi. Následovala rozsáhlá přestavba a v bývalé konzervárně začala fungovat společnost ISTA vyrábějící plastová okna. Později zde působila farmaceutická firma ZETA. V roce 2015 celý areál koupilo město Úvaly a dnes zde sídlí městské technické služby.

Kruh se tím zvláštním způsobem uzavřel. Místo, které po staletí sloužilo jako mlýn, se na několik desetiletí proměnilo v potravinářskou továrnu, následně v průmyslový objekt jiného zaměření a nakonec v provozní zázemí města. Přesto je původ bývalého Horního panského mlýna v lokalitě stále rozpoznatelný a historie objektu je dnes oficiálně připomínána jako součást průmyslových dějin Úval.

Reklama na firmu, která existovala jen krátce – ale změnila místo na desítky let

Reklama „Konservárna Oldřich Skála, Úvaly, tel. 55“ je proto mnohem víc než pouhým oznámením místní firmy. Zachycuje velmi krátké období mezi zánikem jednoho způsobu výroby a nástupem úplně jiného hospodářského systému. Starý mlýn už nemlel obilí, ale stále ještě existoval soukromý podnikatel, který mohl koupit opuštěný objekt, vložit do něj peníze, postavit varnu a kotelnu, zaplnit dvůr sudy s okurkami a na reklamu napsat své vlastní jméno.

O několik let později už jméno Oldřicha Skály z továrny zmizelo. Výroba však nezmizela s ním. Naopak. Z malého závodu vyrostla Fruta a později družstevní konzervárna, ve které pracovaly desítky lidí a jejíž výrobky se prodávaly po Středočeském kraji i v Praze.

Právě to dává nenápadnému reklamnímu předmětu mimořádnou hodnotu. Telefon 55 nevede jen do jedné úvalské kanceláře. Vede do okamžiku, kdy továrna ještě patřila člověku, jehož jméno nesla. A zatímco značku Oldřicha Skály postupně překryly názvy Fruta, Polabské Fruty a Jednota, stará reklama uchovala původní jméno zakladatele lépe než samotná továrna.

Zdroje

Uvaly.cz – Mlýn panský hořejší, historie Horního panského mlýna čp. 12, vznik konzervárny Oldřicha Skály, znárodnění a další osudy provozu.

Uvaly.cz – Úvaly 1910–1967, zápisky pana Zemana mistra pokrývačského, osobní svědectví o přestavbě mlýna Oldřichem Skálou, varně, kotelně, skladech a sudech na okurky.

Vodnimlyny.cz – Horní panský mlýn, čp. 12, Riegerova ulice, Úvaly; údaje o historii mlýna a jeho přeměně na konzervárnu.

Uvaly.cz – Úvaly 1968, dobový popis někdejšího mlýna a První družstevní konzervárny Jednoty, jejího sortimentu a počtu zaměstnanců.

Alois Dostál – Ouvaly. Popis městyse a okolí a náčrt historický, Praha 1914; přepis na Uvaly.cz, údaje o hospodářství, ovocnářství a spojení Úval s Prahou.

Uvaly.cz – O úvalském okolí – 2. díl, historie Horního mlýna a mlýnského náhonu.