Ominol

Ominol – Schichtův univerzální čistič s překvapivě záhadným původem

Z kuchyně až do továrny

Ominol patří k těm výrobkům Schichtova impéria, jejichž jméno dnes zná především sběratel staré reklamy, zatímco před několika generacemi šlo o zcela běžnou součást domácností, dílen i továren. Nebyl to klasický prací prostředek ani obyčejné toaletní mýdlo. Ominol byl především univerzální prostředek na čištění a drhnutí, původně prodávaný také jako „Scheuerseife“, tedy drhnoucí či čisticí mýdlo. Dokázal čistit kuchyňské nádobí, sklo, porcelán, železo, ocel, mosaz, měď či nikl a výrobce jej současně doporučoval na silně znečištěné ruce. Pozdější reklamy zdůrazňovaly zejména schopnost odstranit mastnotu, saze, olej, inkoust a další špínu, s níž si obyčejné mýdlo poradilo jen obtížně. V tomto smyslu byl Ominol předchůdcem celé kategorie moderních univerzálních čisticích prostředků. Dobová polská reklama z roku 1907 jej označovala za levný a pohodlný prostředek k čištění a drhnutí a doporučovala jej nejen do každé domácnosti, ale také každému řemeslníkovi a do továren.

Příběh Ominolu je přitom zajímavý nejen jako historie jednoho čisticího prostředku. Zavádí nás přímo do období, kdy se z regionální severočeské mýdlárny rodil jeden z největších průmyslových podniků Rakouska-Uherska. Georg Schicht začal v Rynolticích vyrábět mýdlo roku 1848. Jeho synové podnik převzali roku 1878 a Johann Schicht následně vybudoval nový závod na pravém břehu Labe u Ústí nad Labem, který zahájil výrobu roku 1882. Výhodná poloha u železnice, Labe i severočeských uhelných zdrojů umožnila mimořádně rychlou expanzi. Vedle mýdla přišla výroba svíček, glycerinu, stearinu, vodního skla, jedlých tuků a celé řady dalších produktů. Na přelomu 19. a 20. století už Schichtové nebyli provinční mydláři, ale průmyslníci schopní pracovat se značkami, reklamou a mezinárodním odbytem způsobem, který v českých zemích tehdy neměl mnoho obdob.

Ominol existoval už roku 1904

Dlouho by se nabízelo jednoduché vysvětlení, že Ominol byl jedním z výrobků, které Schicht uvedl na trh někdy na počátku 20. století. Pátrání v historických rejstřících ochranných známek však ukázalo přesnější datum. Mezinárodní rejstřík ochranných známek vedený dnešní Světovou organizací duševního vlastnictví zachycuje skupinu značek firmy Georg Schicht A. G., Aussig an der Elbe. U známky spojované s Ominolem je uvedena rakouská registrace ze dne 30. května 1904 pod číslem 3641 v Reichenbergu, tedy Liberci. Později byla značka zahrnuta také do mezinárodní ochrany pod číslem 8575, datované 15. listopadu 1909. Ominol tedy patřil do Schichtova známkového portfolia prokazatelně už v roce 1904 – mnohem dříve, než naznačují některé pozdější populární přehledy.

Jenže právě zde se příběh komplikuje. V Německu se téměř ve stejné době objevuje firma Charles M. Loub & Co., chemische Fabrik, Geestemünde, která Ominol rovněž vyráběla či přinejmenším uváděla na trh. Už 3. ledna 1905zveřejnila reklamu, v níž nabádala hospodyně, aby místo tradičního drhnutí pískem a sodou používaly Ominol. Firma nabízela dokonce bezplatné vzorky a v reklamě vystupovala přímo jako chemická továrna z Geestemünde, dnešní části Bremerhavenu.

V listopadu téhož roku se v německém tisku objevovala otázka „Was ist Ominol?“ – „Co je Ominol?“ – následovaná rozsáhlým vysvětlením jeho použití. Ještě v únoru 1906 byl výrobek inzerován jako americké drhnoucí mýdlo vyráběné v Německu firmou Charles M. Loub & Co. Tvrzení o „americkém“ původu je však nutné brát opatrně. Může odkazovat na skutečný původ výrobku nebo receptury, stejně dobře ale může jít o dobový reklamní argument, kdy americký původ znamenal modernost, technický pokrok a novinku. Dosud nalezené dokumenty neumožňují bezpečně rozhodnout.

Schicht a Loub – záhada prvních let

Právě vztah Schichta a Charlese M. Louba je na celém příběhu nejzajímavější. Víme, že Schicht měl Ominol právně zachycený v rakouské části monarchie už 30. května 1904. Zároveň víme, že Loub jej nejpozději začátkem roku 1905 propagoval a prodával v Německu. Navíc rakousko-uherské známkové záznamy zachycují firmu Charles M. Loub & Co. už 24. května 1904, kdy si nechala v Budapešti zapsat známku č. 11405 s odpovídající vídeňskou známkou č. 21183. Tyto zápisy byly následně vymazány. V dostupném rejstříkovém záznamu však bohužel není uvedeno, že by touto známkou byl právě Ominol, a proto by bylo chybou obě věci automaticky spojovat.

Dosavadní dokumenty tedy nedovolují tvrdit, že Ominol vynalezl Loub a následně jej prodal Schichtovi. Stejně tak zatím nemáme důkaz opačný – že Loub pouze licenčně vyráběl výrobek vytvořený Schichtem. Mnohem zajímavější je možnost, že od samotného počátku existovalo teritoriální rozdělení obchodních či výrobních práv. Schicht mohl disponovat značkou pro rakouské země a další části monarchie, zatímco Loub zajišťoval německý trh. Této interpretaci odpovídá i fakt, že Ominol v Německu nezmizel poté, co jej začal ve velkém propagovat Schicht.

Po roce 1910 totiž v Geestemünde existoval podnik nazývaný přímo Ominol-Werke. Švédský profesní životopis chemika Paula Arthura Hillmanna uvádí, že po ukončení svého působení v Norrköpingu roku 1910 pracoval jako obchodní a technický vedoucí Ominol Werke v Geestemünde a roku 1913 přešel do Göteborgu. Německá větev spojená s názvem Ominol tedy existovala ještě několik let poté, co již byla značka pevnou součástí Schichtova sortimentu.

Nejpozději roku 1907 je totiž Schichtův Ominol zcela nezpochybnitelný. Polský list Głos Narodu otiskl velkou reklamu s titulkem „Czem jest Ominol?“ – „Co je Ominol?“ – pod níž je uveden Jerzy Schicht. Text doporučoval Ominol na sklo, porcelán, mosaz, měď, nikl, ocel a železo, ale také na mytí rukou a zdůrazňoval, že nemá chybět v domácnosti, u řemeslníka ani v továrně. Ominol se tak velmi rychle stal součástí mezinárodního obchodního systému Schichtovy společnosti.

Reklama, která prodávala čistotu

Ominol je krásným příkladem toho, jak Schichtové dokázali změnit obyčejný chemický prostředek ve skutečnou značku. Reklamy se nesoustředily na chemické složení, ale na konkrétní každodenní problém: připálený hrnec, zašpiněnou ruku dělníka, inkoust na prstech, mastnotu nebo saze. Výrobek se tak prezentoval jako malý univerzální pomocník, jenž měl domácnosti i práci usnadnit a zrychlit.

Velmi půvabnou ukázkou je reklama z roku 1938, v níž se objevuje personifikovaná kočka drhnoucí kuchyňské nádobí doprovázená sloganem „Schichtův Ominol na drhnutí – na všechno drhnutí v domácnosti“. Právě používání jednoduchých postaviček, humoru a srozumitelných domácích situací bylo pro moderní Schichtovu reklamu typické. Moravská galerie v Brně má ve svých sbírkách také samostatný plakát „Ominol. Schicht’s. Ominol zum Schuern und Reiningen“, provedený knihtiskem; autora dnes eviduje jako neznámého.

Postupně se navíc měnilo, jak byl Ominol prezentován. V prvních letech šlo především o prostředek na nádobí a předměty v domácnosti, pozdější reklama stále výrazněji zdůrazňovala čištění rukou. V prosinci 1944 česká reklama vysvětlovala, že Ominol rychle a důkladně odstraní z rukou saze a mastnou špínu, zároveň však připomínala, že jde „odedávna“ také o prostředek na drhnutí. Německé a polské válečné reklamy jej obdobně uváděly jako „Scheuermittel“, čisticí prostředek obsahující mýdlo.

Ominol a polský odboj

Jedna z nejneobvyklejších kapitol historie Ominolu se odehrála během druhé světové války v okupovaném Polsku. Ve Varšavě existovala výroba pod označením Schicht S.A. Warschau a dochovaly se i původní válečné kusy Ominolu. Ještě zajímavější je však vzpomínka Andrzeje Szafrańského zaznamenaná Muzeem Varšavského povstání. Jako chlapec v roce 1944 pravidelně jezdil z Milanówku do varšavské mydlárny pro dvě kostky Ominolu. Teprve později pochopil, že nákup mýdla byl součástí kurýrního systému polského podzemí: uvnitř kostek byly ukrývány šifrované zprávy. Podle jeho svědectví takto cestoval pro Ominol několikrát měsíčně od dubna až do 26. července 1944.

Z obyčejného prostředku na špinavé ruce se tak na okamžik stal prostředek tajné komunikace. Je to drobná epizoda velkých dějin, ale právě podobné momenty ukazují, proč jsou staré obaly a reklamy zajímavější než pouhá grafická kuriozita. Výrobek, který stál na polici drogerie, mohl být současně součástí každodenní domácnosti, průmyslové výroby i ilegálního odboje.

Značka, která přežila Schichtovy závody

Po druhé světové válce byla Schichtova společnost v Československu konfiskována a zestátněna. Ústecká výroba pokračovala pod státním podnikem, z něhož později vznikla SETUZA – Severočeské tukové závody. Řada starých Schichtových značek však nezmizela. Vedle Radionu a dalších výrobků přežil také Ominol a pokračoval v československých domácnostech dlouho poté, co jméno rodiny Schichtových z názvu podniku zmizelo.

Jeho mimořádně dlouhý život potvrzují i ochranné známky. Ještě 11. července 1995 podala SETUZA přihlášku značky OMINOL mimo jiné pro mýdla a související výrobky. Slovenský známkový věstník ji později uvádí stále ve vlastnictví ústecké Setuzy. Značka, jejíž kořeny lze bezpečně sledovat až do roku 1904, tak přežila monarchii, první republiku, nacistickou okupaci, znárodnění i socialistické Československo.

Malá značka s překvapivě velkým příběhem

Ominol dnes stojí ve stínu slavnějšího Schichtova mýdla s jelenem, Radionu, Ceresu nebo kosmetiky Elida. Přesto je jeho historie možná ještě dobrodružnější. Začíná kolem roku 1904 současně ve světě ústeckého průmyslníka Schichta a německé firmy Charles M. Loub & Co., pokračuje přes německé Ominol-Werke, Schichtovu evropskou distribuční síť, meziválečnou reklamní kulturu, okupovanou Varšavu a nakonec až k Setuze na konci 20. století.

Jedno tajemství přitom zůstává. Kdo Ominol skutečně vytvořil a jak přesně byla na počátku rozdělena práva mezi Schichtem a Charlesem M. Loubem, zatím nelze z dostupných dokumentů bezpečně určit. Ochranná známka je u Schichta doložena již 30. května 1904, zatímco Loub výrobek bezpochyby vyráběl či distribuoval na německém trhu nejpozději začátkem roku 1905 a německá větev Ominolu existovala ještě po roce 1910. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je určitá forma licenčního nebo teritoriálního uspořádání, avšak bez nalezení původní smlouvy či úplného registračního spisu by bylo neseriózní tuto hypotézu vydávat za fakt.

A možná právě tato nevyřešená část dělá z Ominolu tak pěkný sběratelský předmět. Za jednoduchým nápisem na staré plechové či papírové reklamě se skrývá příběh raného mezinárodního marketingu, ochranných známek, průmyslové chemie a jedné z největších podnikatelských rodin českých zemí. Ominol nebyl jen prostředek na drhnutí. Byl jedním z výrobků, na nichž se na počátku 20. století učil moderní středoevropský průmysl prodávat nikoli pouze zboží, ale značku.

Zdroje

Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO), historický rejstřík mezinárodních známek Georg Schicht A. G., registrace 1904/1909.
Staats- und Universitätsbibliothek Hamburg, dobová reklama Charles M. Loub & Co. na Ominol, 3. 1. 1905.
Harburger Anzeigen und Nachrichten, reklama Charles M. Loub & Co., 17. 2. 1906.
Wiesbadener Tagblatt, reklama „Was ist Ominol?“, 1905.
Központi Védjegy-Értesítő, maďarský rejstřík ochranných známek, 1906.
Głos Narodu, reklama „Czem jest Ominol?“, 1907.
Vem är vem inom handel och industri, heslo Paul Arthur Hillmann – Ominol Werke, Geestemünde.
Moravská galerie v Brně, sbírkový plakát Ominol, inv. č. GD 37420.
Jihočeská univerzita, Reklama – výstižný obraz doby, reprodukce reklamy Ominol z roku 1938.
Muzeum Powstania Warszawskiego, archiv orální historie – Andrzej Szafrański.
Dějiny města Ústí nad Labem – Schichtovy závody a tukový průmysl.
Věstník Úradu priemyselného vlastníctva SR – ochranná známka OMINOL, SETUZA.