Radlická mlékárna VI.
Z jednoho radlického statku
Příběh Radlické mlékárny začal roku 1872, kdy podnikatel Karel Kirschner získal od správy schwarzenberského panství se sídlem v Jinonicích budovu hospodářského dvora v Radlicích a přestavěl ji na mlékárenský provoz. Podnik nesl název Parní mlékárna správy statku Radlice a patřil k průkopníkům průmyslového zpracování mléka v českých zemích. Zpočátku zpracovával především mléko z vlastního hospodářství, ale rostoucí pražská poptávka si brzy vyžádala nákup mléka od dalších dodavatelů. Firma zároveň začala budovat vlastní prodejní síť a už během následujících desetiletí měla v Praze desítky prodejních míst.
Rozvoj podniku nakonec překonal možnosti původního radlického provozu. Vedení firmy mezitím převzal zakladatelův syn Karl Otto Kirschner, který 22. ledna 1895 požádal smíchovské c. k. okresní hejtmanství o povolení ke stavbě nové mlékárny na pozemku přímo naproti smíchovskému nádraží. Stavba byla zahájena ve druhé polovině roku 1895 a v prosinci 1896 zkolaudována. Nový podnik vystupoval jako Karl Otto Kirschner – Radlická parní mlékárna na Smíchově a jeho počáteční kapacita činila kolem 30 000 litrů mléka denně.
Poloha u železnice nebyla náhodná. Praha rychle rostla a mlékárna potřebovala každé ráno dopravit obrovské množství čerstvého mléka z venkova, zpracovat je a co nejrychleji rozvézt zákazníkům. Naproti smíchovskému nádraží proto postupně vyrostl rozsáhlý průmyslový komplex, který se stal jedním z nejvýznamnějších mlékárenských závodů v Československu.
Továrna, která chtěla využít každou kapku mléka
Radlická mlékárna nebyla jen velká. Od počátku se snažila zavádět nové technologie a hledat způsoby, jak mléko průmyslově zpracovat s co nejmenšími ztrátami. Už kolem roku 1900 zde byla ve spolupráci s přírodovědcem Georgem Zirnem vyvinuta technologie zahušťování mléka. V témže roce závod vyrobil 246 metrických centů zahuštěného mléka a během několika dalších let produkce prudce rostla. Radlická mlékárna patřila také mezi první české závody používající pasterizaci a jako jediná mlékárna v českých zemích vyráběla mléčný cukr.
Kirschnerův podnik se postupně spojil s širším kapitálovým uskupením zaměřeným na kondenzované mléko a rozvíjel zahraniční aktivity. Výrobní a obchodní vazby sahaly do Vídně a Francie a pozdější podnik vystupoval pod názvem Akciová společnost pro průmysl mléčný v Praze. Z původní radlické mlékárny se tak během několika desetiletí stal moderní potravinářský podnik s ambicemi výrazně přesahujícími hranice Prahy.
Areál se neustále rozšiřoval. Přibývaly provozy na úpravu mléka, máslárna, sýrárna a tvarohárna, sklady, garáže a opravny vlastních automobilů. Roku 1912 byla uvedena do provozu nová výrobní hala s tehdy progresivním ocelovým skeletem, který umožňoval organizovat výrobu jako souvislý technologický proces.
Radlická mlékárna už dávno nebyla místem, kde se pouze stáčelo mléko do lahví. Byla to skutečná potravinářská továrna.
Mléko až před dveře
Jedním ze základů úspěchu byla vlastní distribuce. Z historických fotografií pořízených kolem roku 1900 je před smíchovskou továrnou vidět celá řada mlékárenských vozů připravených k rozvozu. Později koňské povozy doplnily a postupně nahradily automobily a roku 1925 nechala mlékárna vybudovat vlastní garáže a opravnu vozového parku.
Mléko se rozváželo nejen do obchodů, ale také přímo do pražských domácností. Radlická mlékárna zároveň vytvořila rozsáhlou síť vlastních prodejen a později také mléčných barů, do kterých Pražané chodili na snídani nebo svačinu. Nabídka už dávno nezahrnovala jen obyčejné mléko. Prodávalo se máslo, smetana, šlehačka, tvaroh, sýry, kefír, smetanové zákysy a další výrobky.
Firma přitom velmi dobře rozuměla reklamě. Zákazníkům rozdávala barevné litografické kartičky a reklamní zálepky, které se sbíraly podobně jako obrázky čokoládoven nebo cikorkových továren. Reklamní předmět tak nekončil v koši, ale děti jej odnášely domů a ukládaly do sbírek. Jméno Radlické mlékárny zůstávalo před očima celé rodiny.
ILSA – polévkové koření z mlékárny
Možná nejpodivuhodnějším výrobkem Radlické mlékárny bylo polévkové koření ILSA. Na první pohled působí spojení mlékárny a polévkového koření překvapivě, ve skutečnosti však dokonale zapadalo do tehdejší snahy průmyslových podniků využívat surovinu pokud možno beze zbytku.
ILSA se vyráběla z vedlejších produktů vznikajících při mlékárenské výrobě. Nejprve se prodávala jako tekuté polévkové koření, později také ve formě kostek. Radlická mlékárna tak dokázala zpracovat materiál, který by jinak měl podstatně menší hodnotu, a vytvořit z něj samostatný značkový výrobek.
Právě reklamní cedule ILSA proto patří přímo do historie Radlické mlékárny. Nejde o samostatnou potravinářskou továrnu, jak by se podle vzhledu některých reklam mohlo zdát, ale o jeden z vedlejších výrobních programů velkého smíchovského mlékárenského podniku.
JOVO – když džem zachránil jogurt
Nejslavnější vynález Radlické mlékárny však vznikl až ve 30. letech. Tehdejší jogurt měl jeden nepříjemný problém. Plnil se do skleněných nádob a na jeho povrchu se vytvářela vrstva tuku, kterou snadno napadaly plísně. Pracovníci laboratoře Radlické mlékárny proto hledali způsob, jak povrch jogurtu ochránit.
Řešení bylo překvapivě jednoduché: překrýt jogurt vrstvou ovocné zavařeniny.
Džem vytvořil ochrannou vrstvu a zároveň změnil chuť výrobku. Kyselost jogurtu se spojila se sladkým ovocem a z technologického řešení jednoho výrobního problému vznikl úplně nový výrobek – ovocný jogurt. Jeho vývoj je spojován také s inženýrkou Helenou Samkovou, která pracovala v laboratoři Radlické mlékárny.
Roku 1933 si mlékárna zaregistrovala ochrannou známku JOVO a zahájila kroky k patentové ochraně svého řešení. Patent byl po sporech s dalšími pražskými mlékárnami nakonec udělen 10. října 1936. Ochranná známka JOVO přitom zůstala chráněna neuvěřitelných šedesát let – až do roku 1993.
Na trh přišel JOVO roku 1934. Nejprve se vyráběl s jahodovou příchutí, později přibylo například meruňkové Oranž Jovo. Když byla zavedena povinná pasterace a původní problém s plísní ustoupil, začala se ovocná složka ukládat na dno skleničky. Princip, který dnes vidíme v chladicích pultech po celém světě, tak dostal svou moderní podobu.
Český jogurt do Evropy
JOVO nezůstalo pražskou kuriozitou. Podle dochovaných údajů byla licence na výrobu prodána do patnácti evropských zemí a jen v Československu ji získalo kolem 120 mlékáren.
Právě tvrzení, že v Radlické mlékárně vznikl „první ovocný jogurt na světě“, je dnes často opakováno Českým rozhlasem, Českou televizí i místními historickými prameny. Přesto bych na Reclamare formuloval tuto větu mírně opatrněji: Radlická mlékárna je považována za místo vzniku průmyslově vyráběného ovocného jogurtu v jeho moderní podobě. Taková formulace respektuje význam vynálezu a zároveň se vyhne absolutnímu prvenství, které je u historie potravin obtížné stoprocentně prokázat.
Znárodnění a Laktos
Po druhé světové válce skončila éra soukromého podniku. Radlická mlékárna byla po znárodnění začleněna do národního podniku Pražské mlékárny a roku 1963 se stala součástí mlékárenského koncernu Laktos. Výroba pokračovala i v poválečných desetiletích a samotné JOVO se zde vyrábělo až do roku 1962.
Po pádu komunistického režimu se Radlická mlékárna v roce 1990 znovu osamostatnila, ale slavná historie závodu se už chýlila ke konci. Roku 1992 byla výroba zastavena a někdejší průmyslový areál postupně získal jiné využití.
Mlékárna, která byla laboratoří nápadů
Historie Radlické mlékárny trvala přibližně 120 let. Začala v roce 1872 v jedné budově radlického statku a během několika desetiletí z ní vyrostl jeden z největších a technologicky nejzajímavějších mlékárenských podniků meziválečného Československa.
Její význam přitom neležel pouze v množství zpracovaného mléka. Radlická mlékárna experimentovala se zahušťováním mléka, vyráběla mléčný cukr, budovala vlastní síť prodejen, rozvážela výrobky přímo do domácností, provozovala mléčné bary a dokázala využít i vedlejší produkty výroby k vytvoření polévkového koření ILSA.
A potom přišlo JOVO.
Nápad zakrýt povrch jogurtu ovocnou zavařeninou původně řešil obyčejný technologický problém. Výsledkem však byl výrobek, který překročil hranice Československa a stal se součástí každodenního jídelníčku milionů lidí.
Za reklamní cedulí Radlická mlékárna se tak neskrývá jen příběh mléka, másla a smetany. Je to příběh podniku, který po několik generací hledal způsob, jak z obyčejné suroviny vytvořit něco nového.
ZDROJE: Městská část Praha 5 – Radlická mlékárna patřila k největším; Český rozhlas – První ovocný jogurt vyrobili v Radlické mlékárně; Muzeum cenných papírů – Věstník 1/2020, historie patentu a ochranné známky JOVO; Národní zemědělské muzeum – Prameny a studie 30, dějiny českého mlékárenství; Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT – Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy, 2005; František Willinger – Organizace, zařízení a práce Radlické mlékárny, Úspěch VI, 1935.
