Rudé Právo

Rudé právo – noviny, které se staly hlasem režimu

První číslo Rudého práva vyšlo 21. září 1920. Tehdy ještě nešlo o noviny komunistické strany v pozdějším slova smyslu. List vznikl jako tisk radikálního levicového křídla československé sociální demokracie, které se stále více přiklánělo k myšlenkám ruské bolševické revoluce.

Název nebyl náhodný. „Rudé“ odkazovalo k barvě dělnického a revolučního hnutí, zatímco „právo“ mělo zdůrazňovat boj za práva dělníků. Už samotný titul tak fungoval jako politické prohlášení.

Zásadní změna přišla v roce 1921, kdy vznikla Komunistická strana Československa. Rudé právo se stalo jejím ústředním tiskovým orgánem a na dlouhá desetiletí se s KSČ prakticky nerozlučně spojilo. Nebylo pouze zdrojem zpráv. Mělo čtenáře přesvědčovat, mobilizovat a vysvětlovat svět pohledem komunistického hnutí.

Za první republiky přitom působilo v prostředí svobodné a velmi konkurenční tiskové scény. Vedle Rudého práva vycházely desítky politicky orientovaných deníků reprezentujících sociální demokraty, národní socialisty, lidovce, agrárníky i další proudy. Rudé právo bylo jedním z mnoha politických hlasů – nikoliv hlasem státu.

Po nacistické okupaci Československa byla činnost KSČ zakázána a legální vydávání Rudého práva skončilo. Název však nezmizel. Rudé právo začalo vycházet ilegálně a jeho výroba a distribuce se staly součástí komunistického odboje. Lidé spojení s ilegálním tiskem riskovali zatčení i život.

Po osvobození v roce 1945 se Rudé právo vrátilo jako legální deník. A po komunistickém převratu v únoru 1948 se jeho postavení změnilo zásadně. Z někdejšího stranického listu působícího mezi řadou konkurenčních novin se stal nejdůležitější politický deník komunistického Československa.

To už byla úplně jiná role.

Co se objevilo na stránkách Rudého práva, nebylo pouze novinářským pohledem na události. List zprostředkovával oficiální stanoviska vedení KSČ, zveřejňoval zásadní projevy, usnesení a politická rozhodnutí a současně byl jedním z hlavních nástrojů komunistické propagandy. Stejně důležité bylo i to, o čem se nepsalo.

Rudé právo se postupně stalo největším deníkem v zemi. V období socialismu dosahovalo mimořádně vysokých nákladů a jeho přítomnost byla všudypřítomná – v trafikách, podnicích, úřadech, vlacích, čekárnách i domácnostech. Titulní strana s charakteristickým červeným názvem patřila k nejznámějším grafickým symbolům tehdejšího Československa.

Z pohledu historie reklamy je na Rudém právu zajímavý určitý paradox. Komunistický režim odmítal prvorepublikový kapitalistický svět reklamy, ale sám velmi dobře rozuměl síle obrazu, sloganu, opakování a značky. Politické plakáty, prvomájová hesla, fotografie představitelů režimu i samotná grafika stranického tisku využívaly mnoho stejných principů, na nichž stojí komerční reklama – jen místo výrobku prodávaly politickou myšlenku.

Zlom přišel v listopadu 1989. S pádem komunistického režimu skončilo výsadní postavení Rudého práva a noviny se musely poprvé po více než čtyřiceti letech přizpůsobit skutečně konkurenčnímu mediálnímu prostředí.

V roce 1990 se vydavatelem stala společnost Borgis a v září 1995 zmizela z názvu symbolická červená část. Z Rudého práva se stalo Právo. Tím se uzavřela téměř pětasedmdesátiletá historie jednoho z nejvýraznějších názvů československého tisku.

Rudé právo začalo v roce 1920 jako noviny jedné radikální politické skupiny. O necelých třicet let později už bylo hlasem strany, která ovládala celý stát. Jeho historie proto není jen příběhem novin – je zároveň příběhem vzestupu, čtyřicetileté vlády a nakonec pádu československého komunismu.