Tatria I.
TATRIA – Slovenské dobytkárske družstvo a košická továrna na masové konzervy
Když mladé Československo potřebovalo maso
Příběh Slovenského dobytkárskeho družstva začíná v neklidné době bezprostředně po vzniku Československa. Nová republika zdědila po válce rozvrácené zásobování, nedostatek potravin, složitou dopravu a zemědělství, které se muselo přizpůsobit novým státním hranicím. Na Slovensku byla situace o to složitější, že bylo nutné během velmi krátké doby vytvořit nové správní a hospodářské struktury a zajistit potraviny nejen civilnímu obyvatelstvu, ale také armádě.
Právě v tomto prostředí získalo mimořádné postavení Slovenské dobytkárske družstvo. Nebyl to původně jen výrobce salámů nebo konzerv, jak by mohl naznačovat dochovaný reklamní předmět. Jeho úloha byla mnohem širší. Stát jej využíval při organizaci obchodu s dobytkem, masem a zvěřinou a v prvních poválečných letech se družstvo stalo jedním z důležitých článků zásobovacího systému na Slovensku. Nařízení z roku 1919 například stanovilo Slovenské dobytkárske družstvo v Bratislavě jako oficiální přejímatelnu zvěřiny pro Slovensko.
Odborná studie Historického ústavu Slovenské akademie věd jde ještě dál. Správní komise pro obchod s dobytkem, masem a zvěřinou měla zajišťovat jatečný dobytek a maso pro vojsko i civilní obyvatelstvo a jejím výkonným orgánem bylo právě Slovenské dobytkárske družstvo.
Za značkou, kterou dnes známe z reklamy, tak stojí organizace vznikající ve chvíli, kdy otázka, zda bude ve městech dostatek masa, nebyla obchodním detailem, ale jedním z vážných problémů mladého státu.
Od dobytka k celému hospodářskému systému
Samotný název družstva přesně vystihoval původní smysl jeho existence. Mělo spojovat zemědělce a chovatele, organizovat výkup a pomáhat dostat hospodářská zvířata na trh za podmínek, které nebyly určovány pouze soukromými překupníky.
Postupně se však jeho působnost rozšiřovala. Družstvo se dostalo také k organizaci výkupu vlny. Parlamentní dokumenty z roku 1920 zachycují jeho ředitele Jeníčka při jednáních o systému výkupu vlny na Slovensku. Stát tehdy hledal organizaci schopnou shromáždit produkci jednotlivých chovatelů a dodat ji průmyslu. Slovenské dobytkárske družstvo se díky své síti a vazbám na zemědělství nabízelo jako přirozený prostředník.
Družstvo se tedy nepohybovalo jen mezi stájemi a jatkami. Jeho činnost spojovala chov hospodářských zvířat, výkup, obchod, státní zásobování a postupně také průmyslové zpracování.
Právě poslední krok byl rozhodující.
Místo aby družstvo pouze koupilo zvíře a prodalo je dál, mohlo maso samo zpracovat. Tím se dostáváme do Košic.
Košice 1921 – vznik vlastní masné výroby
Roku 1921 koupilo Slovenské dobytkárske družstvo v Košicích rozsáhlý dům na dnešní Moyzesově ulici. Nebyla to pouze administrativní adresa. Ve dvorní části objektu družstvo vybudovalo skutečný výrobní provoz – výrobnu uzenin a masových konzerv.
To je pro historii firmy zásadní informace.
Slovenské dobytkárske družstvo se tím posunulo od organizace obchodu se zvířaty k vertikálně propojenému potravinářskému podniku. Na jedné straně stáli zemědělci a chovatelé, na druhé zákazníci. Mezi nimi už nebyl jen výkup a přeprodej, ale také vlastní zpracování masa.
A nebyla to malá řeznická dílna ukrytá za obchodem. Archivní dokumenty ze třicátých let označují košický podnik naprosto jednoznačně:
„Slovenské dobytkárske družstvo, továreň na údeniny a mäsové konzervy.“
Slovenský národní archiv jej navíc v dokumentech z let 1936–1937 řadí mezi košické podniky důležité pro obranu státu. Ve stejném seznamu se objevují chemické, potravinářské a další průmyslové podniky, jejichž fungování bylo z hlediska státu považováno za významné.
To už je úplně jiný obraz než malé regionální družstvo. Košický závod měl takové postavení, že jej státní správa sledovala v rámci strategicky důležitých podniků.
Uzeniny a konzervy z Košic
Výroba masových konzerv měla v meziválečné době zvláštní význam. Čerstvé maso bylo citlivé na dopravu a skladování, chladicí technika byla drahá a moderní chladicí řetězce, jak je známe dnes, prakticky neexistovaly. Konzerva řešila několik problémů najednou. Maso bylo možné uchovat podstatně déle, přepravovat na velké vzdálenosti a skladovat bez každodenního zásobování čerstvou surovinou.
Pro armádu, železnici, velkoobchod, hotely, restaurace i domácnosti představovaly masové konzervy moderní potravinu.
Vedle nich vyráběl košický závod uzenářské výrobky. Právě zde se zemědělské družstvo měnilo ve skutečnou potravinářskou značku. Nestačilo už jen zajistit dobytek. Bylo nutné vytvořit receptury, zpracovat maso, výrobek zabalit, označit, propagovat a dostat jej do obchodní sítě.
A právě někde v tomto světě se objevuje jméno TATRIA.
TATRIA – značka, která měla znít slovensky
Dochovaný reklamní předmět spojuje označení TATRIA se Slovenským dobytkárskym družstvom. Samotný název byl pro slovenský potravinářský výrobek mimořádně vhodný. Odkaz na Tatry byl okamžitě srozumitelný a vytvářel spojení se Slovenskem, horami, přírodou a domácím původem.
V meziválečné reklamě to byl silný kapitál. Nový československý trh se teprve vytvářel a výrobci hledali jména, která si zákazník snadno zapamatuje. Geografické a národní motivy se proto objevovaly velmi často.
TATRIA byla krátká, výrazná a dobře použitelná na plechovce, etiketě i smaltované reklamě.
Při dnešním stavu výzkumu však musíme rozlišovat dvě věci. Košická továrna na uzeniny a masové konzervy Slovenského dobytkárskeho družstva je archivně bezpečně doložena. Spojení značky TATRIA s družstvem dokládá dochovaný reklamní předmět, ale samostatný dobový zápis ochranné známky TATRIA se mi zatím v dostupných digitalizovaných pramenech nepodařilo nalézt. Není proto vhodné bez dalšího dokladu rozšiřovat značku na všechny výrobky družstva.
Reklama však představuje sama o sobě velmi důležitý primární pramen. Ukazuje, že družstvo už nechtělo vystupovat pouze pod dlouhým institucionálním názvem. Potřebovalo něco, co bude fungovat před zákazníkem.
A „Slovenské dobytkárske družstvo“ se na konzervu vejde podstatně hůře než prosté:
TATRIA.
Družstevnictví jako nový způsob podnikání
Celý příběh je zajímavý ještě z jednoho důvodu. Slovenské dobytkárske družstvo nebylo klasickou soukromou továrnou založenou jedním průmyslníkem. Patřilo do širokého systému zemědělského družstevnictví, které se za první republiky stalo důležitou hospodářskou silou.
Smyslem družstva bylo spojit množství menších zemědělských výrobců. Samostatný chovatel měl omezenou možnost ovlivnit cenu, dopravu i konečný prodej svého dobytka. Pokud se však producenti spojili, mohli společně organizovat výkup, dopravu, prodej a nakonec také vlastní průmyslové zpracování.
Odborná literatura o československém agrárním družstevnictví ukazuje, jak významné postavení Slovenské dobytkárske družstvo získalo. V systému pastevních družstev patřilo mezi pouhé tři nadřazené organizace: vedle Zemského svazu pastevních družstev v Čechách a Podkarpatského dobytkářského družstva fungovalo právě Slovenské dobytkářské družstvo v Košicích.
Jeho význam tedy daleko přesahoval hranice města.
Košice ukazují moderní Slovensko
Velmi pěkný obraz postavení družstva nabízí rok 1922, kdy se v Košicích konala velká hospodářská a průmyslová výstava.
Byla to výkladní skříň nového hospodářství východního Slovenska. Své výrobky a výsledky zde představovali průmyslníci, řemeslníci, zemědělské organizace i družstva. Dobový deník Slovenský východ zaznamenal, že zvláštní pozornost návštěvníků přitahovala právě expozice slovenského družstevnictví, na níž se vedle Hospodářského skladištního družstva, Ústředního družstva a pojišťovacího družstva Karpatia prezentovalo také Slovenské dobytkárske družstvo.
Bylo to pouhý rok poté, co družstvo získalo košický objekt a rozběhlo zde výrobu.
Můžeme si tak představit podnik, který se snaží představit veřejnosti už nikoli jen jako organizátor výkupu hospodářských zvířat, ale jako součást nového slovenského hospodářství. Družstevnictví mělo dokazovat, že slovenské zemědělství nemusí pouze dodávat suroviny, ale může je samo zpracovávat a vytvářet výrobky s vyšší hodnotou.
Od krávy na slovenském statku až ke konzervě v obchodě.
To byl zásadní rozdíl.
Prodejna byla posledním článkem řetězce
Výroba sama by ovšem nestačila. Výrobek bylo nutné dostat k zákazníkovi.
Slovenské dobytkárske družstvo proto postupně vystupovalo také jako obchodní organizace. Jeho výrobky se objevovaly ve vlastních či družstevních prodejních strukturách a celý systém začínal připomínat moderní vertikálně propojenou potravinářskou firmu.
Na začátku stál chovatel.
Následoval výkup dobytka.
Potom zpracování v košické továrně.
A na konci byla uzenina nebo konzerva, kterou si zákazník odnášel z obchodu.
Právě tento poslední článek vysvětluje, proč byla potřeba reklama. Družstvo mohlo být sebevětší a hospodářsky významnější, ale před obchodním pultem rozhodoval zákazník. A ten potřeboval značku, kterou si zapamatuje.
Tady získává reklamní označení TATRIA svůj skutečný význam.
Továrna ve dvoře na Moyzesově ulici
Na příběhu košického závodu je půvabné, že jeho místo lze určit i dnes. Dům, který Slovenské dobytkárske družstvo koupilo roku 1921, stál na dnešní Moyzesově ulici. Vlastní masná výroba nebyla umístěna do reprezentativní uliční části, ale do dvorního traktu. Právě tam vznikla výrobna uzenin a masových konzerv.
Za fasádou městského domu se tedy odehrával každodenní průmyslový provoz. Přijímalo se maso, zpracovávalo, udilo, vařilo a konzervovalo. Odtud odcházely hotové výrobky do obchodní sítě.
A výroba nebyla krátkou epizodou.
Podle historie objektu zde závod Slovenského dobytkárskeho družstva vyráběl až do roku 1943. To znamená více než dvě desetiletí nepřetržitého spojení této košické adresy s výrobou uzenin a masových konzerv.
Rok 1943 a konec masné kapitoly
Roku 1943 se historie objektu mění. Výroba uzenin a konzerv zde skončila a prostory následně využil cukrovar ze Sládkovičova, který zde zřídil likérku.
Samotný objekt tak nabízí téměř neuvěřitelný průřez potravinářskou historií: tam, kde se dvě desetiletí vyráběly masové konzervy a uzeniny, začaly později vznikat lihoviny.
Po válce se nemovitost opět dostala ke Slovenskému dobytkárskemu družstvu. V této době je s podnikem spojován ředitel Milan Hanko. Roku 1947 zde vzniklo Družstvo na spracovanie ovocia a po znárodnění v roce 1948 pokračovala výroba v nových organizačních poměrech; v areálu následně působil Východoslovenský liehový priemysel.
Svět, z něhož vyrostla TATRIA, však už mizel.
Družstevní a soukromé potravinářské podnikání první republiky bylo po únoru 1948 postupně začleňováno do státem řízeného hospodářství. Staré názvy firem a značek mizely, podniky byly slučovány a jejich historie se začala ztrácet pod názvy národních podniků.
TATRIA – konzerva jako svědek jednoho hospodářského světa
A právě proto je dnes stará reklama TATRIA – Slovenské dobytkárske družstvo mnohem zajímavější, než by se mohlo na první pohled zdát.
Není to pouze reklama na maso.
Za jejím názvem stojí příběh prvních let Československa, kdy stát hledal způsob, jak zásobovat Slovensko a armádu potravinami. Stojí za ní zemědělské družstevnictví, které se snažilo dát chovatelům větší hospodářskou sílu. Stojí za ní výkup dobytka a vlny, pastevní družstva, vlastní obchodní organizace a nakonec také skutečná košická továrna na uzeniny a masové konzervy.
Je to příběh cesty od živého zvířete na hospodářství až k hotovému výrobku na obchodním pultu.
A někde na konci této cesty dostal výrobek jméno, které mělo zákazníkovi připomenout zemi, z níž pocházel:
TATRIA.
Krátké slovo odkazující k Tatrám dokázalo na reklamě říct něco, co dlouhý úřední název družstva nedokázal. Neslo v sobě Slovensko, domácí původ a představu zemědělské krajiny.
Dnes je továrna pryč, masové konzervy z jejího dvora se dávno nespotřebovávají a jméno Slovenského dobytkárskeho družstva zná především historik.
Reklama však zůstala.
A díky ní lze znovu otevřít dveře do košického dvora, kde se od roku 1921 více než dvacet let vyráběly uzeniny a masové konzervy jednoho z významných slovenských zemědělských družstev první republiky.
Zdroje
Slovenský národní archiv – Krajinský úrad v Bratislave, archivní inventář; Slovenské dobytkárske družstvo, továreň na údeniny a mäsové konzervy, Košice, dokumentace 1936–1937.
Historický časopis Historického ústavu SAV – studie Natálie Krajčovičové o zásobování Slovenska po vzniku Československa a úloze Slovenského dobytkárskeho družstva.
Košice – historie domu na Moyzesově ulici; koupě Slovenským dobytkárskym družstvom roku 1921, výrobna uzenin a masových konzerv do roku 1943.
Knihovna Jána Bocatia, Košice – hospodářská a průmyslová výstava 1922 a expozice Slovenského dobytkárskeho družstva.
Národní shromáždění republiky Československé – parlamentní tisky 1919–1920 k činnosti Slovenského dobytkárskeho družstva při výkupu dobytka, zvěřiny a vlny.
Studie Slováckého muzea – agrární družstevnictví první republiky a postavení Slovenského dobytkářského družstva v Košicích v organizaci pastevních družstev.
